Stály tam dva,
jen tak, hůl s mechovými léty
stály, na paži anorak
zřetelné siluety...

Most už se ohnul,
pohledy řvaly
pro slunce, pro deště,
oni se smáli.

Házeli prach
a sůl do rozednělé řeky,
do naděje vábný strach
a trpělivost Mekky.

Břeh studem rudnul,
ledy v něm tály,
tisíckrát jinačí
oni se smáli.

Stály tam dva,
jen tak a objímali páru
dávno jim ujel vlak,
z něj podědili čáru...

Podél ní kreslí křídou svět,
hůl a na ní -
- v rozjímání
i těch pár svých šťastných let...