, 7. 8. 2009, Povídky
Moje Emszi! Moje malá Maďarka. Právě ona mě naučila znát, jak je její zem bohatá, vstřícná, vroucná a ženská jako ona sama. V zajetí maďarských sladkostí, perníčků, marcipánu a především měkkých dezertů od její babičky, které vždy musely dosáhnout té správné konzistence po dvou dnech v ledničce, jsme vychutnávaly své hříšné chvilky. Jednou to byl jakýsi růžový koláč, nakrájený na tenké sendvičové plátky, který mi donesla až do pokoje, jindy cosi ořechového, čemuž jsem byla vděčná za snídani, anebo dortík s krupicovou náplní a citrónovou polevou. S labužnickou vášní jsme souhlasně s bradou v dlaních sledovaly krájení vánočního sachru. Co víc si jen přát…
S Emszi přijel Tokaj, Muskat a Palinka, jimž nevinně konkuroval vídeňský Mozart liquer. Všechno nalévala s takovou jistotou a umem, že se ostatní nechali vést, vdechujíc silné aroma 35 % etanolu. S „egesegedra“ jsme naráz prolili hrdla průsvitným mokem, zabili případné angínové mikroby a pocítili ten nejvřelejší pocit na prsou a na srdcích. Jednu z těch zvláštně tvarovaných lahví, kterou si Paola musela ze všech stran vyfotit, jsem podědila – byla v ní meruňkovice.
Emszi se svým nevinným úsměvem! S ním mi sdělovala všechna svoje štěstí, náhody i náhodné trable, od nehody s akumulátorem od notebooku, na který nechala nakapat vodu z vypraných podprsenek, po nešťastný přátelský polibek na rozloučenou, když obrátili s kolegou hlavu na stejnou stranu. Ten samý úsměv si nechávala pro vyprávění o svém příteli. Tamas je její muž i její dítě, o dva roky mladší a strašně svéhlavý. Nemohla se nasytit zasněným líčením jeho mužnosti a atraktivity, vlastně mu ležela neustále v náručí, skutečném i jen snově zhmotnělém. Teď si zařizují byt někde v Budapešti, byla trochu smutná, že se jí do ložnice nevejdou noční stolky…
Emszino měření jahodového indexu! Její provzdychaná doktorandská stáž ve Vídni a čekání na jakéhosi rakouského Godota, který by jí vysvětlil podstatu fungování tamějších měřících přístrojů. Oh my God! Oh my God! – u věšení prádla. Oh my God! - u loupání brambor a tak celé tři měsíce. Ale chce učit, chce být vědec a zdokonalit se v angličtině, mít před očima velké cíle, přesto však se dětinsky radovat z malých krůčků, protože je mladá.
Emszi a její ryze formální návštěva jakéhosi kamaráda z vědeckých sfér, která se proměnila v dvoudenní odříkání. V těch dnech raději potutelně tlumila hlas a její gesta se proměnila v mírně špiónská. „Nemohla jsem ho přece vyhnat, když spolu studujeme – ale Tamas to ví! Boty jsem mu vyšoupla před dveře, ale ponožky nemůžu, to se nevyřeší ani otevřeným oknem… Oh my God!“ Zvolila tedy radši kuchyňské vyhnanství a celou dobu se utěšovala tím, že v dnešní době se snad vyrábějí nepropustné spacáky.
Emszi byla moje svědomí a jedno velké ucho, jelikož na dívčí koleji se občas dějí konkurenční potutelnosti. Tak jako Paola hledala neustále cestu k dokonalosti, byla Emszi přirozená, jak jen mohla být. Zatímco jedna si na život hrála, druhá ho vychutnávala a já jsem možná vždycky stála mezi nimi, mezi dvěma proudy, ale mnohem, mnohem víc k Maďarce. Emszi ohrnuje noc nad intrikami a stejně jako já se ptá, proč by měly být? Nikdy neříká „Dávej pozor na druhé!“ jako ta Italka a nikdy také není věcná jako ona. Nikdy se neptá, jen vypráví, jen poslouchá, jen miluje, její oči jsou ženské, její úsměv smyslný, její znechucení upřímné.
Jeden z posledních prosincových večerů jsme šly spolu do opery. Dávali Kálmánovu operetu Gräfin Mariza. Měly jsme štěstí, za deset euro jsme dostaly lístky do páté řady a viděly i do orchestru. Největší dáreček byla ale Emszi sama. Nejdřív si všimla hezkého klarinetisty v orchestřišti a já si na něj musela vzít brýle, abych jí ho pochválila. Ze scény byla ještě víc nadšená. Poté, co se na ní objevila skupinka v maďarských krojích, prohlásila: „Tak to je typicky maďarský.“ Když se jeviště otočilo a scéna denní se změnila v noční a herci se už jakoby klátili s lahvemi tokaje v rukou, Emszi s ironickým, ale pravdivým pohledem vzorně komentovala: „To je taky typický.“ O několik scén dál jsme už podupávaly na sedadlech samy do rytmu kozáčka. Tragikomedie operety s jednoduchým milostným námětem tam ten večer v divadle všechny spojovala, když řekli název nějakého maďarského jídla, nebo na scénu přikráčel sluha Penížek zámožné tetičky z Čech. A Emszi byla jako v nebi. Moje Emszi, která si po představení nemohla ani připít pálinkou, protože jí chytly ze zimy ledviny a pak celé Vánoce proležela. Ale nezapomenu ani ten čaj s punčovou příchutí. Tenkrát jsem se naučila jednu památnou frázi: Szeretem magyaroszágot! – Mám ráda Maďarsko! Před Vánoci mi Emszi popsala těmihle líbeznými slovíčky celou tabuli v pokoji a já je odmítala do března smazat i s vánočním stromečkem.
Emszi, Emöke, legenda Emöke! Byla by škoda, kdyby jednou vyměnila své výrazné visací náušnice za malé kamínky, byla by škoda, kdyby přestala z leča vybírat papriky a culit se na čokoládový dort, i to, kdyby zapomněla na svou upřímnost. Vždyť v ní jsem teprve našla tu pravou dokonalost v nedokonalosti.