Tuším to, i když zatím nemám žádný důkaz.
Zapomněls a jiné teď nosíš rudé růže.
Ach, já hloupá jsem si na tě myslela...
Proč i mně tohle stát se může??
Miluji tě , i když jsem tě proklela.
Já žárlím i na ten vítr, co smí ti cuchat vlasy,
na slunce, které hřeje tvoji kůži.
Proč máš, můj milý, z kamene teď srdce a oči jen pro krásy jak ostatní muži?
Proč tvou krví proudí zášť a zloba
a z úst tvých stoupá dým??
Jak mám být teď šťastná znova,
když už nemám kým??
Nesnáším to, jak se na mě mile koukáš
a když mě vedeš za ruku,
je příšerná ta píseň, kterou si vždy broukáš,
nemám ráda chuť tvých rtů.
Nenávidím tvůj upřímný smích
a způsob jakým mě líbáš,
jsou odporné mi doteky rukou tvých
a jídla která snídáš.
Mně to nevadí, že jsi na mě zapomněl,
já se trápím, že tě musím stále milovat,
marně si přeji, abys mi už nechyběl
a abych zas mohla v noci klidně spát.
Tak moc si přeji tě nenávidět, že už zkouším sama sobě lhát.
Nemůžu tím ale změnit svoje srdce, vždycky tě budu milovat.