Všechno je už jasný. Teď už jenom napsat dopis, převlíct se a můžeš vyrazit. Nezapomeň zamknout, vždycky ti vtloukali do hlavy, jak je to důležitý. Chodba paneláku je vždycky tak studená. Nazout boty a jít. Prvních osm schodů máš už za sebou. Pohled ze špinavýho okna na ty šedivý paneláky všude kolem. Jak je to potupný. Připadáš si jako malinká částečka prachu. Nic neznamenáš, nikdo tě nebere vážně. To, co si s námahou vybojuješ, ti ty druhý sprostě vezmou. Nejsi nikdo.
Musíš od toho okna dál, zrudnul bys vzteky. Svět, ten velkolepej a krásnej svět, kterej ti všecko vzal.
Dál, dál, dál. Další schody. Když po nich jdeš, jako bys padal do hloubky. Cesta nahoru je dlouhá a těžká, bolí. Tady, v nižších patrech, je vždycky ve vzduchu zatuchlej pach plísně ze sklepů. Schodiště je tady tmavý jak tunel. Poslední chodbu osvětlujou paprsky slunce procházející skleněnou výplní vstupních dveří. Světlo, který najednou vystupuje ze tmy, je prudký a oslepuje tě. Tvoje oči si na něj pomalu začínají zvykat, právě když se dostaneš před dům.
Vcházíš do otevřený náruče světa, toho velkýho a malýho světa, kterej se ti tak zprotivil. Procházíš kolem květů růží utopenejch ve špinavý hromadě odpadků. Vlastně všude kolem jsou odpadky, nic jinýho už ani nevidíš. Přemejšlet o tom teď už nemá cenu. Jednou je to tak a vypadá to, že to nikomu nevadí. To je ten jejich báječnej svět.
Všechnu tu špínu spolkly vysoký betonový domy a najednou je všude kolem plno stromů. Mezi rozkvetlejma keřema si hraje hlouček malejch dětí. Jak bezstarostný a nevinný bylo mládí. Tenkrát si netušil, jaký zlo tě tu čeká. Pod obrovským dubem na lavičce sedí dva mladý lidi. Nikdo neví, o čem si šeptají, ale tobě je to jasný.
Znáš to přece. Ty nádherný chvíle ve dvou, kdy její oči, rty, vlasy a její dech jsou pro tebe celej svět. Svět, kterej není zkaženej a podlej, jako ten, do kterýho tě nakonec sama odhodila.
Monotónní betonovej chodník vedoucí odnikud nikam ti určitě rozumí. A jestli ne, tak každopádně aspoň mlčí. Tak jako ona, když jsi jí viděl naposled.
Zase máš před očima její obraz. Bože, jak byla krásná. Obličej jí lemovaly kaštanový vlasy, který na slunci zářily, jako by byly zlatý. Vždycky, když se smála, svítily jí oči. Byly nádherný, snad šedivý, snad trochu modrý nebo zelený. Asi před měsícem se v nich ale začal objevovat takovej divnej výraz. Možná i trochu nenávisti. A včera...
Ruka, která jí včera držela, nebyla tvoje a nebyls to ty, kdo jí včera tak vášnivě líbal na rozloučenou. Její opovržlivej pohled, to bylo to poslední, co jsi viděl, než ses rozběhl domů. Do tmy a samoty. Chtělo se ti zapomenout a nešlo to. Teď se ti to těžko povede. Nemusíš se už ani snažit, jsi na konci cesty.
Je odsud vidět celý to hnusný město. Všechny špinavý ulice a kouřící komíny. Zpropadeně vysokej most. Ale o to asi jde, ne?
Ani vítr nemůže zastavit tvůj první let. Těsně nad zemí stačíš zaslechnout smích. Asi už ti ani nedochází, že je nějak povědomej.
Chvilka bolesti, a pak tma. Tma...
EPILOG:
Jde po mostě a slunce jí barví kaštanově hnědý vlasy do zlata. Oči jí svítí a hlasitě se směje. Ten, co jí objímá, přestane na chvíli říkat, jak moc jí miluje.
"Neptej se mě na něj pořád! Co tě na něm tak zajímá? Odsekla mu na jeho všetečnou otázku." "Miloval tě přece," nepřestával dotírat on. Překrásná bohyně se zasmála: "Rozhodně ne tak, jako ty. Jak ho znám, tak už teď někde za rohem balí jinou." Oba dva se se smíchem ztráceli z mostu a slunce začalo barvit mraky načerveno.
Všichni z města to viděli.
Všichni až na jednoho.