Vykoukla na mě ve snu panna,
co byla bledá, nahá a bezbranná.
Jakoby hledala pomoc a úkryt,
snad by stačilo dekou ji přikrýt.

Ten pohled v očích však víru již vzdal,
nikdo jí nevrátí, co osud vzal.
Tu bolest, kdysi jak oheň žhavou,
dnes pochopila. To bylo tou ránou.

Tak hlubokou, že už z daleka
Viděl každý, co z rány vytéká.
Najednou dívka sklopila hlavu
a vykročila pryč od toho davu.

Nahá, zraněná a bez pomoci,
vydala se na pouť vlahou nocí.
Až došla na kraj propasti temné,
naposled se otočila na mne.

… a beze slova skočila.

Já zpocená se vzbudila.