, 28. 7. 2009, Ostatní
Přestalo sněžit. Celou pláň zaplnila mrtvá těla z obou nepřátelských vojsk. Bitva trvala nesnesitelně dlouho. Den se střídal s nocí tak rychle, že nikdo nedokázal přesně říct, jak dlouho se bojovalo. Mrtví pokryli celou plochu bitevního pole. Někde se ještě pořád bojovalo, ale byly to poslední záchvěvy toho největšího krveprolití za několik desetiletí.
Vojáci lidského království Alkénie si počínali opravdu výborně. Neměli slitování pro žádnou zrůdu, která se jim připletla do cesty. Obě strany utrpěly vážné ztráty, a tak nedalo se určit, v kterém království bude víc vdov a sirotků.
Král odrazil poslední útok, zkušeně zatočil mečem a mladý lifen se rázem ocitl na konci svého života. Úder krále srazil na kolena. Chvíli zůstal v této poloze, opřený o zkrvavený meč, a pak se s námahou zvedl. Skončilo to. Už nikdo nebojoval. Ošetřovali se ranění, počítali padlí druhové.
Zkontroloval pár skupinek vojáků shluklých kolem těl svých umírajících přátel, aby se ujistil, že všichni, kteří měli nějaký význam, přežili. Jakmile se ujistil, že jsou všichni v pořádku, rozlil se v něm pocit úlevy. Přesto jako by ještě na něco zapomněl. Ale na co?
„Veličenstvo!“
Král otočil hlavu za hlasem a spatřil vrchního generála. Z drahého brnění mu moc nezbylo a každou část jeho holé kůže pokrývala vrstva zaschlé krve.
„Vaše Veličenstvo,“ opakoval s úlevou v hlase. „Jsou na ústupu, utekli do lesů, ale naši lidé je hledají.“
„Výborně,“ pochválil ho král. Jenom ať ty nestvůry poznají, kdo tady má navrch. „Vedl jste si výtečně. Odměna vás nemine.“
Generálovy unavené oči se rozzářily zábleskem nadšení. Bojoval téměř nepřetržitě bez spánku či odpočinku a na jeho nynějším vzhledu se to znatelně podepsalo. Hnědé oči se mu zavíraly, údy ochabovaly.
„Pane, je tu ještě jedna věc,“ řekl opatrně. Copak, máme nějakého zajatce? pomyslel si škodolibě král.
„Ano, jaká?“
„Nemůžeme… totiž nevím jistě, ale… “ koktal nesrozumitelně generál, klopíc oči k zemi.
„Co se děje?“ vyštěkl netrpělivě král.
Generál se zhluboka nadechl a pohlédl mu do očí. „Nemůžeme najít prince.“
Král vyvalil oči a zatnul pěsti. Generál si všiml jeho rekce a hned začal vysvětlovat: „No, možná si šel jenom odpočinout do stanu nebo je u jiné jednotky, přesně to nevím…“
„Jak to, že nevíte, kde je, když jsem dal jasný příkaz, abyste ho hlídali?“ skočil mu do řeči král. Zuby mu znatelně skřípaly. Jak je to jenom možné? vztekal se v duchu. Budižkničemové, idioti… Musel se hodně ovládat, aby svůj meč nepotřísnil čerstvou krví.
„Okamžitě se vším přestaňte a najděte ho, i kdyby byl v hlavním městě těch zrůd v té nejhnusnější díře světa. Je mi jedno, kdo, kde a jak. Hlavně hned!“
„Ano, pane,“ řekl a odklopýtal pryč. Vyčerpaným hlasem uděloval rozkazy ostatním a potácel se do svého stanu. Věděl, že případný neú-spěch by ho stál hlavu.
Král zatím pořád stál jako přikovaný k zemi a lomcoval s ním nepředstavitelný vztek. Měl chuť vyprovokovat další bitvu a vybít si zlost na těch, kteří tohle způsobili. Jediný následník trůnu… Další trhlina v dokonalém plánu, další potíže. Dokázal si docela živě představit, jak hystericky bude reagovat jeho žena.
Přemohl vnitřní neklid, přinutil nohy k poslušnosti a jeho hlasité kroky směřovaly do královského stanu. Tam už chvíli netrpělivě přešlapoval posel. Uctivě se poklonil, ale král to nebral na vědomí. Každý, vyjma jeho syna, byl teď nepodstatný.
Beze spěchu postupně odkládal jednotlivé kousky poničeného brnění. Jeho zranění nebyla vážná, pár oděrek, tržných ran a spousta modřin. Nic, co by už nezažil. Ponořil ruce do teplé vody a opláchl si obličej. To ho osvěžilo. Několikrát to zopakoval, z postele vedle sebe sebral kus čisté látky a osušil poslední kapky, které ho v chladném zimním vzduchu nepříjemně štípaly do neoholené tváře.
Posel, který už hodnou chvíli přešlapoval na místě, se konečně odvážil promluvit a oznámil mu novinu, kterou by nikdy nečekal zrovna teď. Narodilo se mu další dítě.