, 28. 7. 2009, Povídky
Čas ukrajoval to ráno další ze zbytečných minut mé existence. Přišlo mi psaní. Koukám, co by to tak asi mohlo být - mě už pošťačka Evička obšťastňuje akorát tak megaslevami na letácích, případně růžovými složenkami. Ale tohle? Rudá obálka, úhledně napsaná adresa a dokonce mě titulují Vážený pan, hm...
Netrpělivě otevírám dopis a vytahuji sametovou čtvrtku zdobenou zlatými ornamenty.
Pozvánka.
Stálo zde: „Vážený pane Němec. Dovolte nám, abychom vás co nejsrdečněji přivítali v našem V.I.P. klubu Zemětřesení. Tímto Vás oficiálně zveme na první schůzi nových členů, která se bude konat v pátek od 18.00 hodin, adresa sídla je uvedena v záhlaví tohoto dopisu. Budeme se velmi těšit na osobní shledání.“
„To zas přijdeš zlinkovanej, co?“ četla mi moje beruška přes rameno.
„Nevíš, co by to tak mohlo být, nikam jsem se nehlásil?“
„Fakt ne. Asi zase nějaká laciná reklama. Ale jak tě znám, tak si tuhle hurá akci nenecháš ujít!“
Je tak božská, když se zdravě nahněvá...
„Mohlo by to být zajímavé. Za zkoušku nic nemám. Nepůjdeš se mnou?“
„Tos uhád, brouku. Jen si to užij sám.“
V.I.P klub. To zní hodně lákavě. Ale jestli tam přijdu a budou mi nabízet nerezový hrnce za výhodnou cenu tři tisíce korun, tak asi využiji svou V.I.P. pravomoc rozbít jim čenichy.
Stále častěji jsem se však přistihával, že se těším...
Nastala inkriminovaná doba. Manželka raději odešla na "hen párty" se sousedkami, jak s oblibou říkají naši američtí spolupozemšťané. Oblékl jsem si kvádro, pozvánku strčil do kapsy a vyrazil za vydatné pomoci inteligentní navigace do klubu Zemětřesení.
„Cíl dosažen,“ ozvala se krabička, a já konečně po stresující jízdě mohl zaparkovat u nenápadného domečku městské periferie. Stiskl jsem tlačítko na slibně vypadajících vstupních dveřích.
Vyšla. Nohy dlouhé až na zem, na sobě průhlednou košilku, připomínající nejjemnější pavoučí síťovinu. Už to mě mělo jako počestného manžela varovat, jenže když vykulila ta přenádherná očiska a špitla: „Vstupte do ráje“ , neodolal jsem.
Nejprve mě ohromila vůně. Vanilka, rozmarýn, snad i trocha levandule...
Pak jsem ale zkoprněl a zůstal neslušně zírat s otevřenou papulou na červený nápis na zdi.
Klub Velmi Impotentních Pér. Proboha, kam jsem se to jen dostal? Povolil jsem si kravatu, neboť po úvodním zamrazení mi tělo obestoupila horkost.
Průvodkyně mě vzala jemně za ručku a odváděla dále do útrob příjemně působících komnat. Nebránil jsem se. Jedny dveře, druhé a za třetími... noví členové. Bylo nás tam pět. Ne, nechci tady parodovat Poláčka, prostě tam čekali další podobně vyjevení mužští.
Slečna pavučina promluvila.
„Pánové, vítejte v našem prominentním klubu Zemětřesení. Aniž byste to tušili, již delší dobou jste pozorováni a zkoumáni našimi předními psychology, odborníky v oblasti sexuologie. Právě vás pět se dostalo do nejužšího výběru sexuálních zoufalců, proto jste od nás obdrželi V.I.P. vstupenku, abychom vám zde mohli pomoci od vašich problémů. Nechceme vás ale uvést do zbytečných rozpaků, takže kdo si přeje odejít, nechť tak učiní ihned a my ho nadále již nebudeme obtěžovat.“
Nikdo se ani nepohnul. Je pravda, že nám to s manželkou poslední dobou v posteli neklape, čímž oba dost trpíme, ale zrovna velmi impotentní se tedy rozhodně necítím... ačkoli... Jak tohle ksakru můžou vědět?
„Výborně, pánové. Dnes začíná první lekce lásky. Je tu pět místností, za nimi pět stvoření, co čeká na trochu vašich něžností. Pět dívek nevinných, přesto tak zkušených. Jsou tam, aby vám pomohly s odstraněním vašich nejděsivějších nočních můr. A nezapomeňte. Ony vědí. Vědí to, co byste vy ani nahlas nedokázali vyslovit...“
Můj srdeční rytmus rozhodně nebyl pravidelný. Trochu strachu, trochu touhy, trochu zvědavosti...
Zhluboka jsem se nadechl, nervózně a pln očekávání zaklepal na č. 3 a vstoupil.
Růžovočervené koberce, baldachýny, prostěradla. Znovu ta nádherná variace vanilky a levandule. Uprostřed okvětních lístků rudých růží ležela ona.
Krve by se ve mě nedořezal. Vždyť... vždyť to je moje Máňa!
Ztuhnul jsem úplně všude. Tedy, úplně všude není nejpřesnější...
„Ne, nejsem ta, za kterou mě máš, miláčku. Jsem jen její nejdokonalejší hologram. Ale pro dnešek... pro dnešek jsem jenom tvoje Mařenka! Tak mi ukaž, proč jsi si mě bral!“
Nevzmohl jsem se ani na slovo. Já to budu dělat s nějakým hologramem mojí manželky? Spadl jsem z višně já, nebo oni tady? A co tu vlastně dělám? Měl bych okamžitě vypadnout!
Stál jsem jako solný sloup.
„Ale copak, Mirečku, Macík nechce poslouchat?“
Doplazila se ke mně po čtyřech a zubama se pustila do otvírání poklopce. Bylo vidět, že to nedělá prvně. Jo, a abych nezapomněl -byla celá nahá.
Nemohl jsem se zbavit pocitu jakési potupy. Nikdy za deset let svého relativně šťastného manželství jsem svou světlušku nepodvedl. A teď je tady tahleta... A...
„No tak, uklidni se. Nepodvádíš přeci. Nebo chceš mít už napořád nálepku impotentního péra?“
„Ne.“ Umí snad číst i myšlenky?
Ďábelský pohled mi byl odpovědí.
Ani nevím jak, ale ocitl jsem se i já v rouše Adamově. Povalila mě do těch růží a hladila úplně všude, kde se snad jen hladit dá. Nevynechala ani chloupek. Na každém centimetru čtverečním mé kůže jsem cítil doteky vanilkových polibků. Dokonalé tělo. Jak to, že jsem si toho nikdy předtím nevšiml? Žádné přebytečné tukové polštářky, přirozeně opálená hladká pleť. Už je to tak dávno, co jsme my dva spolu...
Odtud už není návratu, tak proč se bránit. Oddal jsem se neslastnějším pocitům a nechal se hýčkat.
A stal se zázrak. Škoda, že nejde dát čárka nad á do závorky. Probudila ve mně život. Řeka energie bublala živená pramenem slasti, kolovala mízním oběhem, až dorazila do pouště a nechala zde znovu vzklíčit zárodek lásky.
Cítil jsem se se zase jako muž, pán tvorstva.
Nevnímal jsem už nic, jen to blaho. Žádné já, žádné ona. Jen my. Splynul jsem s tou nejdokonalejší a nejkrásnější komůrkou,co kdy mohla být na tomto světě stvořena. Byla tak jemná a opatrná, přesně věděla, co mám rád. Opravdu uměla číst myšlenky. Nebo to bylo tím, že už se známe takovou dobu? Ale neblázni, Mirku. Je to sotva čtvrthodina. Přesto...
Zařadili jsme na druhý rychlostní stupeň. Slabé sténání té krásky mi znělo jako nejlibozvučnější koncert. Asi jsem se znovu zamiloval. Maruško moje, jak já jen mohl být takový hlupák, jak jsem tě mohl tak dlouho zanedbávat? Ty jsi opravdová mistryně v milování.
Znovu a znovu se jí dařilo mě vzrušit. Určitě je to čarodějka. Ten mocný lektvar, kterým mě dostala, si nechám předepsat na rok předem...
I posteli se dostalo toho potěšení být němým svědkem našeho milostného vzplanutí.
Opět jsme zintenzívnili. Najednou jsem začínal mít tu růžovou záplavu i rád. Každá jiná barva by jen rušila souznění našich těl, vždyť ta hologramová Maruška je taky celá růžovoučká...
Tři nové polohy jsem si mohl zapsat do své imaginární kamasutry.
Při té čtvrté nastalo pravé zemětřesení.
Zemětřesení...?!
„Vzbuď se, Mirdo, co ti to zase zdá?“ manželka se mnou celkem drsně několikrát praštila do polštáře.
Vyskočil jsem, stále ještě orosený z toho krásně namáhavého cvičení. Ach né, já jsem spal!? To přeci není možné, vždyť ještě teď cítím ty božské polibky, tu přenádhernou vůni vanilky...
Zahleděl jsem se na svou rozčepýřenou krásku vedle mě, to růžové negližé... Bez zbytečných řečí jsem proměnil svůj sen ve skutečnost...
Tak nějak nám to od té doby klape víc. Jen má malá bohyně netuší, proč každé ráno chodívám překontrolovat poštu, zvláště, když je pošmourno...