Nad krajinou se snáší noc
a mě čekání do Vánoc
už nebaví...

Tak černá jako duše má
hvězdami je zjizvená
přesto všechno zdá se nádherná
já můžu snít.

Zvedá se vítr – nenápadně a tiše
otvírám náruč, zatím není nic slyšet
přichází nepozván, je pánem mého času
jen přijdi blíž, kašlu na spásu!

Nemám již vůli tomu čelit
bytostí mou podivný neklid
rozprostírá se...

Pravdě se dívám do očí zpříma
na takový pohled se nezapomíná
vlasy mě ve větru na zádech šimrají
bělostná ramena k objetí volají.

Ocel prý chladná je – pro ty, kdo netuší
jak její pohlazení padlým andělům sluší
posmrtné teplo tělem se šíří
chladné polibky jak myšlenky víří.

Nejen ramena, co bělostná byla
teď červeně pláčou. To je ta síla.
Z lehkého vánku stala se vichřice
rudých slz odkapává na zemi více.

Noc plná vášně pomalu vadne
ráno si vzpomeneš jenom jak v bahně
dýka se třpytí...