před rokem mi přinesl
deset žlutých růží
už tenkrát hořce voněly
jen netušila jsem
že každý další měsíc mi pak
v srdci sedře kůži
a že můj život stane se tím
nejčernějším snem

záhy ze sna probuzená
růže končí v odpadcích
jen další nechuť z arogance
s níž zkouší na mě triky
na jaře pak s úsměvem
v kostýmku na podpatcích
ze sítě jeho uletěla
prý jménem republiky

. . .

a včera ani nevím kde
už zas mu – možná
Mendelsohna – hráli

a já poslouchám to svý blues

vždycky ti poslední
se přece nejvíc smáli