Kdo z nás zvířetem si přál v životě nachvíli být,
dobře ví o čem v téhle básni může, tak asi jít.

Je možné, že bůh v poslední chvíli u mě zaváhal,
mou duši do lidského těla omylem zadával?

Vím, že tohle hříchem se nazvat dá,
ale tak proč mě tolik užírá, tahle představa má.

Pohlédnuli do oči lidských, vidím faleš a zášť jen,
tak proč já s nimi mám žít ruku v ruce každý den.

Zvíře ublíží mi pouze strachem svým,
a nebaví se v žádném případě tím.

Často zvířetem bych chtěla být,
duši čistou jako oni mít.

Nebylo mi tohle štěstí přáno,
nezlobím se, prostě tak je to dáno.