Zoubele, Tíša a já jsme se znali už dlouho. Sloužili jsme spolu pod velením mjr. Pituchy v Boru u Tachova. Byl zrovna osmašedesátej. Rusové sem vpadli a my jim chtěli ukázat, co umí český Švejk, když se pořádně namíchne. Nakonec z toho sešlo, ale bojové nasazení v nás zůstalo až dodnes.
Jen Olega, čtvrtého do party, jsme poznali až mnohem později. On byl ukrajinec a přišel s osvobozeneckými vojsky. Vožral se a když vystřízlivěl, usoudila strana, že je lepší ho mít na své straně a tak si ho nechali u nás. Do party ho přivedl Zoubele. Poznali se na záchytce poté, co mohutně oslavovali VŘSR na Václavském náměstí a řvali přitom ať žije John Brown.
Hodně jsme sportovali a s heslem ve zdravém těle zdravý duch jsme obráželi pražské hospůdky a počítali, kolik kilometrů jsme při tom ušli. Ale párkrát jsme byli i na horách, nebo jsme si rádi zajeli na Brdy na fotbalový turnaj trampských osad.
Když jsme se jednou takhle sešli , unaveni z vřavy každodenní šichty, v restauraci Suchá dáseň v Podskalí, seznámil nás Tíša se svým plánem jak strávit dovolenou. "Mám plán kluci," hlásil už ode dveří, a položil na stůl papír. "To je itinerář naší cesty. Pojedeme totiž na běžkařskou túru." Nebylo na tom nic neobvyklého, na běžkách jsme také už párkrát byli a zdolat lecjaký ten lamák nebyl pro nás žádný problém.
"Já jsem myslel, že se budeme bavit o letní dovolené, vždyť je půlka července", zeptal se Zoubele, "a ty už plánuješ zimu." "Pamatuješ se na Tensinga a Hillaryho, také byli první na Mt. Everestu", podotkl Tíša a dlouze nasál ze svého půllitru. Začali jsme se obávat toho nejhoršího. "Nechceš jít na běžkařskou túru koncem července, viď že ne!", ujišťoval jsem se, a pro jistotu jsem se napil ještě vydatněji. "Chci!", prohodil Tíša. Pro jistotu jsme se napili všichni. Tíša objednal panáky fernetu a pokračoval:"Znáte pověst o Romulovi a Rémovi. Ty prej kojila nějaká vlčice nebo co, tak nás bude kojit Zoubele. Je z nás nejlepší lyžař, pověsíme mu na záda demižón s fernetem se 4 hadičkami. On půjde vpředu. Kdo bude mít žízeň, dožene ho a nasaje. On sice bude ve výhodě, když bude mít zdroj stále při sobě, ale nevadí, na rozdíl od nás bude mít jeho hadička o hodně menší průměr. Mám skvěle zmapovanej terén, je tam bezvadná stopa a hodně bufáčů při cestě."
Kdyby žil Tíša v Německu na začátku 30. let XX. století, asi by byl v Hitlerově vládě ministrem propagandy. A jak přibývalo čárek na našem účtu, nabývalo naše odhodlání k plánu našeho kamaráda Tíši stále větších dimenzí.
A skutečně. Na konci července jsme stáli my 3 s ruksakem, Zoubele s demižónem na zádech a s běžkami v ruce na nádraží v Holešovicích a čekali na ten náš spoj do Krušných hor. To, že jsme byli k posměchu pubertálním cestujícím, nám ani tak nevadilo, jako to, že se o nás začala zajímat i ochranka nádraží. Všechny nás legitimovala, ale největší zájem měli o Olega, který jak mají ukrajinci ve zvyku "když už tak už", stál na nádraží v kulichu, šusťácích a rukavicích.
V přeplněném vlaku bylo horko jako v aréně. Není divu, když venkovní teploměr v tu chvíli ukazoval hrozivých +30 stupňů Celsia ve stínu.Jen Oleg, sedící stále v kulichu, se usmíval.
Nakonec jsme dorazili do cíle. Krušné hory. "Je tu krásně,co", prohodil Tíša a vytáhl itinerář. "No, půjdeme ještě asi půl kilometru podél trati, pak asi 300 metrů do kopce a někde tam by měla být krásná pěšina. Tam namažeme Skivo a nazujeme." Nakonec se ukázalo, že pěšina tam sice je, ale zaštěrkovaná a vine se příkře do kopce. No nevadí. Namazali jsme fialový Skivo určený pro teploty do + 7 stupňů Celsia a nazuli běžky. "Samice první!" zavelel Tíša a úderem lyžařské hůlky pobídl Zoubeleho. Ten opravdu vystartoval, následován Olegem, který za žádnou cenu nechtěl ztratit zdroj z dohledu. Nakonec já a Tíša. "Hele, probereme si techniku bruslení", řekl Tíša a mocně se rozmáchl á la Katka Neumannová. Následoval let, pád a náš světák si mocně rozbil hubu o štěrk. Než jsem ho stačil sebrat, byla samice i Oleg v nedohlednu. Když jsme je dojeli, byl Oleg přisátý k demižónu jako klíště a Zoubele vydával zvuky podobající se opravdové vlčici."Pauzička!", velí Tíša a rychle sundavá běžky. Jen Oleg jako by v tom kulichu neslyšel a sál dále posunovajíce běžky stále vstříc lepším zítřkům. "Už dost!", zařval Zoubele, který slyšel Tíšův pokyn lépe, neboť kulicha neměl a majznul Olega hůlkou. Ten se lekl a ukročil. Nevšiml si ale, že je pod ním příkrý sráz a pomalu nám mizel z dohledu. Jeho běžky nabraly obrovskou rychlost. Řval něco ukrajinsky, asi pozor jedu, když v tom asi ve 160 kilometrové rychlosti vlétl do hustého lesa. To, co se odtamtud ozývalo znělo jako buldozer razící si cestu amazonským pralesem. Po chvíli se objevil a zaplať Bůh živý, jen čepici někde ztratil a řval:"Kluci, to byla rána," a mával nad hlavou přelomenými běžkami. Když vyšel kopec směrem, kde jsme stáli, povídá jen: "Moje nejlepší lyže, na ty ulovil můj dědeček moji babičku kdesi nad Kyjevem", a přisál se k demižónu. "Na, vem si moje", řekl Zoubele, "na ty jsem ulovil svoji starou. Třeba se tě chytne". Oleg na něj pohlédl a řekl: "To by tak ještě scházelo, jen si ji nechť a zase se rychle přisál k demižónu.
"Kluci mě už to nebaví", řekl jsem. Sundal jsem lyže, nasál z demižónu a povídám jen: "Třeba na ty lyže ulovím nějakou vilnou řidičku co mě vezme do Prahy.
A tak naše běžecká túra dopadla nevalně.
Ale dostal jsem dobrý nápad, uspořádat na 3 krále ve Žlutých lázních v Praze turnaj v plážovém volejbalu. To jsem zvědav, co tomu řeknou kluci.