, 24. 7. 2009, Povídky
Dějství první.
(V poloprázdné místnosti sedí naproti sobě strážmist Hulák a okradená žena. Na stěně visí kukačky. Je zde dusno. Policista zdlouhavě píše protokol.)
„Chtěla bych nahlásit ukradení pneumatik u mého auta, pane policisto.“
„Jsem strážmistr Hulák, opakujte svůj dotaz správným způsobem.“
„Chtěla bych nahlásit ukradení pneumatik u mého auta, pane STRÁŽMISTŘE.“
„Vaše jméno a datum narození?“
„Sabina Diblíková. 14. 9. 1967.“
„Kde a kdy se to stalo?“
„No, muselo být kolem osmé večer. Zaparkovala jsem před domem u kamarádky, dali jsme si čajík, chvilku klábosili, no, znáte to. Kolem čtvrt na deset jsem chtěla jet domů, jenže auto už stálo na cihlách.“
„Kde jste se nalézala v inkriminovanou dobu?“
„Prosím? Vždyť vám říkám, že u kamarádky.“
„Jméno, příjmení, datum narození, stav, bydliště...“
„Musí to být, přeci nezáleží na tom, u koho jsem byla.“
„O tom rozhoduji já, co je důležité. Nebo jste snad už někdy něco vyšetřovala?“
„Ne.“
„Proč nechcete nahlásit o koho jde? Je to snad filmová hvězda, vražedkyně, nebo jste jí dělala alibi pro nemanželský vztah?
„Já... ne, není nic z toho, jen jsem ji do toho nechtěla zatahovat.“
„Nepřijímá se vysvětlení. Uveďte její jméno, příjmení, datum narození, stav a bydliště!“
„Květa Hrušková, datum narození nevím ale její padesát šest, svobodná, bydlí v Kounické 479.“
„Typ cihel?“
„Jakých cihel?“
„Auto stálo na cihlách, říkala jste.“
„Červené. Čekala bych spíše, že se zeptáte na typ automobilu.“
„Berte, prosím v potaz, že otázky zde kladu já. Byly jste po celou dobu s kamarádkou spolu?“
„Ano.“
„To si ani jedna z vás neodskočila ani na toaletu?“
„To ano, ale...“
„Aha. Křivá výpověď! Před chvilkou jste řekla, že jste byly spolu. To vás i vaší přítelkyni jednoznačně staví mezi podezřelé!“
„Pane strážmistře, přišla jsem nahlásit krádež. Já jsem ta poškozená!“
„Ehm, ano. Byla jste na velké, nebo na malé?“
„Prosím???“
„Na toaletě.“
„Nebyla jsem na toaletě.“
„Jak je to možné?“
„Prostě se mi nechtělo.“
„Chtete mi říci, že za celou dobu návštěvy jste nebyla ani jedinkrát na toaletě?“
„Ano, pane střážmistře.“
„Nechte se vyšetřit na urologii.“
„Vy na psychiatrii.“
„Jak to myslíte?“
„To je jedno, neřešte to.“
„Přítelkyně na toaletě tedy byla.“
„Ano.“
„Na malé, nebo na velké?“
„Neptala jsem se!“
„Myslel jsem, že kamarádky si říkají všechno.“
„Tak tohle opravdu ne.“
„Je to vůbec vaše kamarádka?“
„To tedy doufám!“
„Ale s jistotou to tvrdit nemůžete.“
„Stejně jako vy s jistotou nemůžete tvrdit, že jste inteligentní policista.“
„To měla být nějaká narážka?“
„Jistě, že ne...“
„Takže tvrdíte, že byla sama.“
„Jistě. Vy si snad berete na onu místnost doprovod?“
„Tady se ptám já. Jak dlouho to trvalo?“
„Co jako?“
„Jak dlouho byla pryč z vašeho dohledu.“
„Proboha, co já vím? Pár minut.“
„Pár jako dvě?“
„Přesně opravdu nevím, nestopovala jsem to!“
„Takže nevíte. Aha, aha...“
„Jaké aha?“
„Tady se ptám já! Takže nevylučujete, že pachatelem by mohla být ona!“
„To naprosto vylučuji.“
„Jak to?“
„Je upoutaná na invalidní vozík, váží asi tak padesát kilo i s křeslem a navíc - je to kamarádka!“
„To byste se divila, kolik kamarádů dělá komplice, chci říct, je pachatelem takovýchto drobných deliktů. Ale něco mi tu nehraje. Ona je invalidní a ehm... vyprazdňování jí trvá jen dvě minuty?“
„Možná to bylo deset!“
„To je ovšem podstatný rozdíl!“
„Přesně osm minut.“
„Dovedla byste za osm, tedy za deset minut odmontovat čtyři kola?“
„Já? No, možná jo. Mít správné nářadí, hever...“
„Poznamenávám si ano. Kolik cihel bylo na sobě pod každým kolem?“
„Pět.“
„Unesete patnáct... ne, dvacet cihel?“
„Najednou určitě ne.“
„Ale postupně ano?“
„Ano. Můžu se zeptat, kam tím směřujete?“
„Nemůžete. Dobře. Čí to je automobil?“
„Je psaný na manžela, ale je můj.“
„Objasněte, prosím.“
„Rozvedli jsme se a nechali si auta, se kterými radši jezdíme. Je to kvůli bonusům u pojištění. On má zase mé auto.“
„Ha. Pojišťovací podvod!“
„To je zcela legální, pane strážmistře.“
„Mě nepoučujte laskavě o zákonech, já znám svá práva... tedy vaše práva. No...“
„Můžeme se vrátit k těm kolům?“
„Tady se ptám jááááá!!!!“
„Tak se ptejte.“
„Vyprošuji si, abyste mi poroučela v mé kanceláři!“
„???“
„Kde žije váš manžel teď?“
„Netuším. Neviděla jsem ho šest let.“
„Jak plníte manželské povinnosti?“
„Prosím? Co to má společného s pneumatikami? Aha, pardon, vy se ptáte. Ale už jsem vám jednou řekla, že jsme rozvedení.“
„Ženská jedna, vy se mě snažíte lživými informacemi přivést na scestí. Už jsem vás prokoukl! Ale to se vám nepodaří. Já jsem nejmazanější policista na celé služebně!“
„Spíš nejnamazanější!“
„Co jste to řekla? To je urážka veřejného činitele! Zaplatíte pokutu tisíc korun!“
„To snad není možné...“
„Ale je, paninko. Chcete v hotovosti, nebo raději složenkou?“
„Já se z vás snad pominu. Dejte mi radši tu složenku, ta se dá alespoň vyho.. zaplatit později.“
„Velmi správně, že nezapíráte, to je vaše polehčující okolnost!“
„Co nezapírám?“
„Ze jste pachatelkou!“
„To to na mě zase zkoušíte za hlouposti? Ukradli mi kola. Jak vám to mám ještě polopatičtěji říci?“
„Mlčte, obžalovaná!“
„Víte co, zapomeňte na to, já už raději...“
(Žena se zvedá k odchodu.)
„Sedněte si, ještě jsem neskončil s výslechem. Nebo vás dám zatknout pro zatajování informací.“
„Jakých informací?“
„Vidíte, už zase zatajujete.“
„Jak můžu zatajit něco, co nevím?“
„TADY SE PTÁM JÁ!!!!!!!!!!!“
„!!!!!!!“!
(Na deset vteřin se místností rozhostí ticho.)
„Tak řeknete mi už, kde bydlí váš manžel, nebo mám přistoupit ke středověkým technikám výslechu?“
„NE-VÍM!“
„A proč to neřeknete hned? Zbytečně tady pak ztrácíme čas. Jak jste poznala, že vám ukradli zrovna kola?“
„Jak bych to asi měla poznat? Vyšla jsem z domu a uviděla stát auto na cihlách. Slepá ještě nejsem! Ale tohle už jsem vám řekla na začátku, tedy asi před půl hodinou.“
„Takže jste se bezprostředně po incidentu nalézala na místě činu. Pachatelé se většinou vrací na místo činu!“
„No a co?“
„Tudíž je to úplně jasné!“
„Ne, nic není jasné. Byla jsem doma, kola fuč. Vás žádám, abyste našel, kdo mi je ukradl. Jestli mě ještě jednou z něčeho obviníte, tak...“
„Vy mi chcete vyhrožovat?!“
„Chci najít pravdu.“
„Tak to jsme dva.“
„Vidíte.“
„Co mám vidět?“
„Že jsme dva.“
„My? Dva? Spolu? Tohle je sexuální obtěžování. Vy jste pěkné kvítko. Nejdříve vysmívání, pak vyhrožování, teď obtěžování.“
„Ještě slovo a přidáte si tam i napadení.“
„Vidím, že se ke všemu doznáváte, takže to můžeme uzavřít.“
„Jestli jste si ještě nevšiml, tak já jsem tu poškozená!!“
„To říkají všichni. A navíc už mi zase lžete. Byla jste tedy u kamarádky, nebo doma?“
„Doma u kamarádky.“
„Kamarádka bydlí u vás doma?“
„Ne, u sebe.“
„Vy tedy bydlíte u ní?.“
„Kam jsem to jen vlezla... Ne, každá bydlíme ve svém vlastním domě!“
„Proč jste tedy uvedla, že jste byla doma, když jste byla u ní?“
„Myslela jsem uvnitř bytu.“
„Aha, myslela, už chápu. Vymýšlíte si tu pěkné historky, co?“
„UKRADLI MI KOLA!“
„A jste si opravdu jistá, že to byla kola? Nejdříve u vašeho auta, pak u manželova. Byla jste u kamarádky, pak doma, člověče, ženská jedna, jak se v tomhle mám vyznat?“
„To je vaše věc!“
„Nebuďte drzá. Máte vůbec řidičský průkaz?“
„Samozřejmě.“
„Ukažte mi ho.“
„Nechala jsem ho u SEBE doma.“
„Vy řídíte bez řidičského průkazu???“
„Ne, přijela jsem autobusem.“
„Proč? Autem byste to měla rozhodně pohodlnější?“
„Proboha!!!“
(Policista se zahledí na kukačky na stěně.)
„No, dořeší to za mě nadstrážmistr Kopr. Mně končí služba! Nashledanou.“
„Cože???? Já se vám už tady hodinu snažím vysvětlit, že mě okradli a vy...“
(Strážmistr balí papíry a odchází z místnosti.)
Konec prvního dějství.
Dějství druhé.
(Nadstrážmistr Kopr vstupuje do místnosti. Mine se s kolegou, vybaluje lejstra, usazuje se.
Žena ohromeně sedí.)
„Dobrý den, madam. Co se vám přihodilo?“
(Žena zrudne v obličeji.)
„Ááááááá...“
„Ordinace praktického lékaře je vedle.“
„?*%<Ł!“
„Říkala jste něco, prosím?“
„Já ho zabiju! Já tady snad všechny zabiju!!!“
„Je mi líto, madam, ale k vraždě se můžete přihlásit až po vykonání činu. Předem nahlášený úmysl nespadá do naší kompetence...“
(Žena omdlí. Nadstrážmistr vytáčí telefonní číslo.)
„Haló? Psychiatrie? Tady policie, u telefonu nadstrážmistr Kopr. Máme tu pro vás další případ... Už dnes třetí? Zajímavé…“
(Hodiny odkukají pátou odpoledne.)
Konec.