Šeptám skále
posílám jí svoji
ultratichou poštu
Křičím mrakům
lehce oslazený
červencový splín
Slzám bráním
propadnout se nocí dál
než k mému roštu
A vítr hladím
aby splynul aspoň na chvíli
s tím tvým

Píšu písku
s nadějí že odnese ho
někam příliv ranní
a moje papiláry
obejmou tam kdesi
tvoje kotníky
Duté vzlyky do polštáře
srovnávám už pouze
s křikem vraním
má soví píseň ohni
rozžhaví snad
napůl vlhké uhlíky

Rozpouštím mlhu
jako kdysi alchymista
zlatý kámen mudrců
a do podzemí nevydám se
bez mapy
a hodně staré buzoly
Pod stolem čarodějným
zamotaná tisícovkou
zaprášených koberců
tápu se svíčkou
a čekám zda mi
průvan někdy odpoví

. . .

Tvá slova jsi ty
tvé mlčení je tvoje druhé já
Naše hra na city
možná je první možná konečná