Horkem hodným Sahary fénu,
a arogance kubánské revoluce,
štká stín dík matnému průvanu.
Slunce mi prsty opaluje emoce.

Vánkem vedra polední samoty
sama rytmus udává, nemění
leklá páčka okenní rolety
chiméře rampouchu, zapomnění.

V lázni kapek vlastního potu,
vlekem srdeční arytmie,
tepe mi srdce strohou větu:
Héfaistos konečně Léto kuje!

...

Ale jo, Ať zase hřeje,
fata morgana přeci Léto tvrdí.
Jak basa rytmu bluesu přeje.
Jen houšť. A Ať se puchejř nestydí