Dívám se oknem zeleného rychlíku,
vím, někdy zní to jako fráze,
ale únava mě přepadá, tak ze zvyku
počítám pražce kolejí na dráze...

Počítám a přemýšlím, kde je sakra Bůh
a hlavu myju si už po sté v letargii,
jsem hloupá, však možná k sobě dluh
mám jen a s ním už dlouho žiji.

A oči klesají mi do temnoty,
hluboko, až rozplyne se linoleum kupé
v mých snech pak vyrážejí tytéž kvóty,
vedle nichž život v balerýnkách cupe.

Probudím sebe ještě před konečnou,
můj kufřík už natahuje lačně ruce,
brzdy, co řvou, jsou mi ostrou sečnou,
mám být zas pouhou loknou na paruce...