Jsa probuzen divokostí svých nálad,
přemýšlel, je-li šťastný, či začíná šílet.
Ani jedno. Žil.

To však nevěděl a tak cítil právo na plány,
na plány na věčné štěstí, věčnou všeobepínající
lásku, domov, děti a práci.

Naplánoval si smrt.
Smrt, rozuměj šťastnou a krásnou,
smrt v zaslepenosti.

Pak mu vše imaginární vzali.
I jal se plánovat smutek, pláč, bídu, žal,
opět smrt krásnou a šťastnou,
smrt zaslepenou.

Nechal se proto, nebo díky tomu,
obejmout duchem alkoholu.
Nechal ze sebe vysát vše zlé i dobré.
Úplně vše.

Pak jsem přišel já, se svým
Vřískotem štěstí nad vším absurdnem.

Má život právo vzít světu šťastnou ovci?
A má tento svět právo udělat to samé životu?