, 7. 7. 2009, Povídky
Mladý učitel se přísně naklonil nad lavicí své žákyně večerní školy. Zase nebyla připravená. Ale tentokrát jí to nedaruje.
„Paní Čočková, jak si to představujete? Opět jste nepřinesla zadanou domácí úlohu. Měla jste jistě něco důležitějšího na práci, viďte?“
Vrhla na něj zlostný pohled. „A vy si myslíte, že při zaměstnání, starání se o dva puberťáky a zajištění chodu domácnosti mi zbejvá čas na ty vaše serepetičky?“
„Ale, ale, paní Čočková, proč tímhle tónem? Myslel jsem, že chcete získat maturitu. Ale snad doufáte, že to bude zadarmo, ne?“
Mladík se evidentně bavil.
„Ne, to jistě ne, pane profesore,“ dodala odměřeně.
„Ale vypadá to na to. Historie 2. světové války vám neříká lautr nic. O holocaustu též netušíte, což považuji za velmi ostudné už z hlediska lidského. Tak pojďte k tabuli. Dám vám ještě jednu možnost. Sice jsme tuto látku probírali již na začátku školního roku, ale to jste učivo ještě tak nezanedbávala.“
Paní středního věku se těžce zvedla a dokráčela na stupínek. Rozhlédla se po třídě, kde uviděla jen pár spřízněných výrazů, ostatní spolužáci se jí téměř vysmívali do očí.
„Tak řekněme, téma… pravěk. Prosím.“ Muž se pohodlně usadil na otočné židli a pobaveně pozoroval ženiny rozpaky.
Po chvilce ticha dodal: „Rozuměla jste otázce, paní Čočková?“
„Ano.“
„Netrpělivě čekáme na vaši verzi jednoho z nejstarších období planety, madam.“
„Nepamatuji se.“ Žena se zarděla. Nejradši by se propadla do země. Horší než na učňáku. To byli ještě mladí o rozuměli si. Ale tyhle páprdové teď o ní budou roznášet, jak je úplně tupá. A že by jí někdo z nich poradil…
„Ach tak. Ale madam, když se podívám na vaše dosavadní studijní výsledky, budu nucen vás v pololetí ohodnotit nedostatečnou. Když k tomu připočtu nulovou aktivitu v hodinách i domácí přípravě, no, nevím, nevím, jak to zvládneme bez nepříjemností u komise.
„Pane profesore, nemohli bychom to probrat soukromě po hodině u vás v kabinetě?“ Provrtala ho pohledem.
„Ale jistě, paní Čočková. Snad se dobereme vzájemné dohodě.
Zazvonilo.
Profesor si sbalil pomůcky a s pozdravem „nashledanou zítra“ se ztratil v kabinetě.
Žena bez zaklepání vletěla k mladíkovi do kanceláře a znenadání mu vlepila facku.
„Takhle, takhle mě sjet! To ti jen tak nezapomenu, ty parchante!“ odkvačila a neopomněla velmi hlasitě za sebou zavřít.
Usmál se. „Tak teď vidíš, maminko, konečně se karta obrací…