Poeta - moderní literární server

Jen pryč - 5. část

Dvojice si ho nevšimla. Stále byl jako v omámení. Ruce i nohy si náhle dělaly, co chtěly. Neomylně zašel k prostřední zásuvce. Otevřel ji. S tupým skleněným výrazem vytáhl dlouhý ostrý nůž a prohlédl si ho. Znovu se zadíval do obýváku skrz servírovací okénko. Už neviděl svého otce. Viděl jen tyrana, který zraňoval jeho sestřičku. Energických krokem, ba přímo během se teď vrhl zezadu na muže a ostří mu zabodl do zad.
Otec se překvapeně otočil, pohlédl na chlapce v němém úžasu, do očí mu vyhrkly slzy. Chtěl něco říci, ale z pusy mu vytekla jen červená tekutina z probodnutých plic. Otřel si ji hřbetem ruky, vstal z kanape... a pak už se jen zhroutil k zemi a chrčely z něj poslední zbytky dechu. Křečovitě si teď drápal hrdlo, avšak dále jen probublával krev z krátící se zásobárny kyslíku. Pak utichl, jen tělo se zmítalo na podlaze a bojovalo o existenci s nepřemožitelným nepřítelem.
Dívka brečela pod tíhou prodělaných okamžiků, Filipa hned nezahlédla. Ten stál jako solný sloup. Bez jakékoli reakce se jen díval otci do vytřeštěných očí.
Kamile vše také došlo až po chvíli. Přistoupila k ležícímu tělu a pokusila se nahmatat puls. Bezvýsledně. Vyděšeně se zadívala na bratra a znovu na nůž v zádech.
„Tys ho ...“ nedokončila. „Panebože, panebože,“ začala zmateně pobíhat po bytě, vůbec si neuvědomovala, že je nahá. „Musíme zavolat záchranku. Ne, policajty, policajty. Ale to...“
Zastavila se. Bystrý mozek začal makat na plné obrátky. „To je vražda. Nemůžeme volat policajty.“ Pryč, jen zmizet odtud. Co nejdál.
„Dělej, pojď se obléct, musíme pryč!“
Chlapec ignoroval vše kolem. Proč jen se nezvedá? Měl by mi teď nařezat, jako vždycky. Jen tu leží. A nenadává.
„Slyšíš mě? Dělej!“ zatřásla s ním.
Co se to tu jen děje? Proč Kamilka tak blbne? Vždyť jsem ji zachránil. Táta se bude moc zlobit.
Děvče bylo kvapem oblečené. Začalo již zase uvažovat racionálně. Máma ji naučila, aby měla připravenou tašku vždy, když bude muset rychle odejít z domu. Třeba při záplavách nebo požáru. Teď se hodila. Tohle je přeci podobné. Musí jít odsud. Bratra nikdo nesmí nikdy obvinit z vraždy. Co to s ním jen je? Proč tak stojí?
„Filipe!“ zakřičela mu do ucha.
Nic.
Popadla ho za ruku a rychle táhla do pokoje. Vlál jako ve větru. Já umím létat? To jsem ani nevěděl.
Sestra mu rychle na pyžamo natahala oblečení, sbalila vše, co zrovna viděla po ruce. Vybrala všechny peníze, doklady a salám a mléko z lednice.
Během minuty se ocitly na ulici. Kam teď? Zarazila se. Ke babičce jít nemůžeme, tam by nás hned našli. Na nádraží taky nejspíš ne. Naše fotka bude zítra ve všech novinách, poznali by nás. Ale to je fakt, až zítra. Vždyť je noc. Jestli někdo bude shánět otce, tak až tak kolem deváté. Možná Filipova učitelka bude volat, proč nepřišel do školy. Naposledy se ohlédla na drahý domov, ale pak už vlekla bratra směrem k nádraží.
„Chtěl bych spát,“ pronesl po chvíli. „Kam jdeme? Přeci mám zaracha. A je už dost pozdě. Akorát to schytáme.“
Co to ten kluk plácá? Copak vůbec neví, co provedl?
Doběhli na liduprázdné nástupiště. Podívala se na návěstní tabuli, co jede nejdříve. K okénku nemůžu, tam by si nás mohli pamatovat. Lístek si koupíme až ve vlaku.
Skočili do již přistaveného vozu a zalezli do prázdného kupé.
„Filí, vnímáš mě?“
„Jo,“ zívl otráveně.
„Kdyby něco, jedeme k babičce do Prahy. Jasné?“
„Ale my nemáme babičku v Praze.“
„Prostě to tak řekneš. Dobře?“
„No jo,“ natáhl se na sedačku a v mžiku usnul.
Nešťastný kluk. Co si teď počneme? Kde budeme bydlet a spát? Co budeme jíst? Odpolední hovor s otcem...tedy s panem Kubínym jí teď připadal směšný. Nastoupit ve firmě, minoritní podíl. No jo, škola asi teď půjde stranou. Nejprve nějak musí sehnat práci. Ba ne, střechu nad hlavou, to je to nejdůležitější. Peněz jsem něco vzala s sebou.
Souprava se rozjela.
Musím ho ochránit. Prostě musím. Slíbila jsem to mamince, když umírala. Ach jo, to je život, že by ho jeden nevymyslel. Matka zemřela na rakovinu, otce zabil nejmladší syn a nejstarší zavrhl rodinu. Z otce, který vlastně ani nebyl pravý otec, se vyklubalo takové prase. A ona teď jede do neznámých míst jen proto, aby kryla vraha. Před necelou hodinou byla znásilněna. K popukání. Rozklepala zimnicí ze stresu a hanby.
Ve vedlejších dveřích se ozvalo známé: „Dobrý večer, vaše jízdní doklady, prosím.“
Ulekla se. Bleskově si svázala vlasy do uzlu a schovala je pod módní čepici. Spícího Filipa přikryla bundou tak, aby mu byl co nejméně vidět obličej, a připravila si peníze.
Když průvodčí pronesl onu formulaci, s klidným hlasem ho požádala o jízdenky.
„Dvě dospělé do Prahy.“
„Zpáteční?“
„Ano, jistě.“ Sice se nehodlala jen tak vracet, ale radši obětovat nějakou tu kačku na zmatení stop, než jít do vězení.
Bože, vždyť já uvažuji jako lump!
Muž bez mrknutí vyťukal na svém příručním počítači požadované informace a vytiskl jízdenky. „Za nákup ve vlaku musím počítat navíc třicet korun za osobu,“ pronesl bez zájmu a vyslovil taxu.
Kamila zaplatila a průvodčí šel o kupé dál.
Tak to prošlo snadno. Skoro se na nás nepodíval. Určitě ho vůbec nenapadlo, že jsme nějací zločinci.
Fuj. Zločinci. Ošklivé slovo. Chtěla jít na práva, aby u soudu mohla právě proti takovým bojovat.
Rychlík uháněl nocí kamsi do neznáma. Za okny tryskem míjela osvětlená nástupiště a živočišná města. Jen hvězdy na obloze jakoby stály na místě a spolu s černou oblohou a kulatým měsícem vytapetovávaly Zeměkouli od obzoru k obzoru. Kdosi dvakrát kýchl. A pak zase zavládl boží klid.
Kamila nic z toho nevnímala. Spát se jí také nechtělo, příliš mnoho událostí jí zatěžovalo mozek.
Byla nejspíš chyba utéct. Měli říci , že šlo o nešťastnou náhodu, třeba že na nůž upadl. Nebo se přiznat. Snad měla právo se bránit znásilnění, ne? Ale uvěřil by jim někdo? Filip za sebe ještě neručí, pravděpodobně by skončil někde v diagnostickém ústavu nebo na psychiatrii. A co já? Co by bylo?
Není ještě pozdě se vrátit. Prostě jsme zpanikařili, to se stává i starším. Typická šoková situace. Měla jsem alespoň otřít otisky z toho nože. Ne. Nevrátíme se.
Ta představa, jak tam otec leží na zemi a pomalu vytuhává, ji děsila více než nejistá budoucnost. Tam už se nikdy nevrátím.
Filip spokojeně oddechoval. Ty můj šmoulo, ty jsi mi chtěl pomoci. Ale zrovna takhle... nevěřila bych, že jsi toho schopen. A… co když bude chtít ublížit i mě? Nestal se z něj cvok? Proč si nepřipouští, co udělal?
Táta. Jaký vlastně byl? Za celý svůj život od něj nebyla jedinkrát bita. Těch několik facek se nepočítá. Zato Filipa řezal za každou hloupost. Měl bráška právo ho nenávidět? Možná. Ale ne… zabít! Měla ho celkem ráda, choval se k ní slušně. Až dodnes. Proč to sakra takhle musel zvrtat? Vždyť je…byl ještě poměrně zachovalý, mohl si najít jinou ženu, se kterou… Kdyby tak šel vrátit čas...
Kamila naprostým psychickým vyčerpáním nakonec přeci usnula.
Vzbudila se s úlekem o sto kilometrů dál, těsně před Prahou. Nejprve netušila, kde je, až po chvíli si vzpomněla.
Ach ne, tak on to nebyl jen zlý sen... Proč já? Proč také krucinál nemůžu někdy normálně žít? Zlostně pohlédla na bratra. Já ho snad... chvíli se třásla, než ji vztek přešel. Co to vyvádím? Vždyť se mi jen snažil pomoci....
Dívka do Filipa šťouchla. „Vstávej, budeme vystupovat.“
„Co se děje? Proč mě nenecháš spát?“ promnul si oči. Pak je vyvalil. „Jéje, kde to jsme?“
„Budeme v Praze. Prober se trošku.“
„Co v Praze? Vždyť je,“ pohlédl z okénka, „vždyť je noc!“
„Půl třetí, kdyby tě to zajímalo přesně.“
„Můžeš mi vysvětlit, co se děje?“
„Ještě se ptej!“ křikla na něj.
Chlapec se velmi podivil. Co jí je? Zbláznila se? Nikdy na něj takhle odměřená nebyla. A proč jedeme vlakem do Prahy uprostřed noci?
„Kamí, já o ničem nevim.“
„Jak, o ničem? Přeci jsme museli pryč. Copak to nechápeš?“
„Pryč odkud? Z postele?“ Filip si připadal jak v Jiříkově vidění.
„Kamaráde, ještě vtipkuj. Nebo ze sebe děláš troubu?“
„Ale já vážně nevim, co se děje,“ zoufale zakňoural.
Neměla bych mu dát pár facek? Co se mi to tu snaží namluvit.? Klidně si to... a pak se tváří jako mílius. Zakroutila hlavou.
„Tak si to nech pro sebe,“ odsekl uraženě.
„Nebuď na mě takový. Copak ti to vážně ještě nedošlo? Nejsi opilý? Nebo jsi náměsíčný, abys nevěděl, co děláš?“
Hoch neodpověděl. Otočil se k okénku a pozoroval tmou ubíhající krajinu. Proč je na něj najednou taková? Spím snad, aby se mi to vše zdálo? Co jsem provedl, že bych měl být jako náměsíčný?
„No, tak jen si trucuj. Na to sis opravdu nemohl vybrat lepší čas.“
Ne. Nepromluvím s ní, dokud mi neřekne, oč jde.
Mlčky dojeli do stanice a vystoupili. Ušli několik kilometrů, aniž by tušili kam.
„Co budeme teď dělat?“
„Nevim.“
„Hele, Filipe, už toho mám plný zuby. Jestli chceš, vrátíme se. Pak tě chci vidět před policajtama. Zavřou nás oba. Teda tebe ne, tebe strčej nejspíš do děcáku.“
O čem to zase mluví? Proč do děcáku?
„Tak hergot mluv se mnou!“ prudce zastavila a zadívala se Filipovi do očí.
„Nech mě. Já vůbec nevim, co se děje, a ty mi to nechceš říct. Chce se mi spát a absolutně netušim, proč jsem uprostřed noci v Praze. Na nákupy to nevypadá,“ rozkřikl se.
Je to možné? Že by měl takový výpadek paměti? Sice jsem někde četla, že někteří lidé dokáží vymazat se své hlavy negativní prožitky a pak vůbec netuší, že se něco stalo. Ale je to tak i u Filipa? Přeci to není žádný telepat či co, necvičí jógu a meditace mu také nic neříkají.
„Odpřísáhni, že si nic nepamatuješ.“
„A co jako?“
„Všechno. Celý večer, celou noc.“
„Pamatuju si, že jsem šel spát a vzbudil se ve vlaku.“
„Pro pána krále. To snad není možné...“
„Povíš mi už konečně, co se děje?“
„Filí, večer, tedy v noci, se stalo něco hrozného. Vím, že za to nemůžeš, jsi ještě přeci jen malý. Určitě jsi to nechtěl udělat, jenom prostě...
„Můžeš to zkrátit?“ začínal se bát, co ze sestry vyleze.
„Táta mi ubližoval.“
„Cože? Co ti provedl?“ rozčílil se chlapec.
„No, prostě mi ubližoval. A ty jsi mi pomohl.“
„Jak?“
„Ty jsi ho píchl. Nožem.“
„Fakt? To bych ale musel vědět, ne?“ zapochyboval.
„Taky si myslím.“
„A co děláme tady? Je tu v nemocnici?“
„Filí, ty jsi ho ... zabil.“
(pokračování příště)