Sedmnáct čtyřicet.
Sedím u okna a pozoruji, jak déšť
stéká po listech.
Marnost toho všeho mě prostupuje.
Vím,že dokud dýchám musím snášet
tuto bolest.
Vím,že nejsem,že nejsem sám, tak
proč mi to tak připadá.
Proč mi připadá, že všichni kolem
smějící se mým starostem nechápou,
že já dýchám.
Jsi se mnou stále tak jako kdysi
dávno.
Ty víš, že dokud mi srdce bije,budeš
se mnou.
Co bych teď dal za to, abys přišla
po té cestě pod duby.
S mokrými vlasy, se slovy: "V každé
tmě jde rozsvítit."
Já vím,že dokud dýchám,tak nejsem,
ne, nejsem sám.