Když bylo Elišce jedenáct let, byla velice neobyčejné děvče.
S panenkami si nehrála; nepředstírala, že je známá celebrita a nečetla, jako všechny holky ze třídy, Cosmo GIRL. Ne, že by měla odpor ke čtení, to spíše naopak, ale nepokládala časopis pro správné rebelky za literaturu její úrovně. To ostatně nebyly ani příhody Dády a žížaly Jůlie, ani dobrodružství hříbátka Kvída.
Eliščiny oblíbené knížky byly sbírky hororových povídek od H. P. Lovecrafta. Hltala zpočátku i dvě měsíčně, ale pak najednou nebyly v bratrově knihovničce žádné další, a tak si zařídila průkazku do knihovny a půjčovala si knihy z ní. Objevila tak i další autory jako byli Clive Barker nebo Stephen King, kterého ale neměla tolik ráda, protože se v jeho knihách dlouho nic nedělo a zdály se jí natahované.
Každé úterý po škole chodila do plaveckého kroužku. Maminka ji tam přihlásila, aby pořád jen nečetla a taky trochu se hýbala. Kolem druhé hodiny stála s dalšími členkami a paní Magdou před vchodem do místního plaveckého areálu a následující hodinu a čtvrt strávila plaváním sem a tam v bazénu. Ráda se potápěla. Zkoušela jak dlouho zadrží dech. Její rekord byl 1 minuta a 3 sekundy. Při plavání si nikdy nebrala koupací čepec, nechala své dva copánky volně vznášet ve vodě okolo její hlavy.
Bylo to přesně 6. prosince, kdy se stala ta podivná věc. Eliška si to datum pamatovala velice dobře. Bylo totiž Mikuláše a ona musela po plavání vrátit s jednodenním zpožděním Knihy krve od Barkera do knihovny.
Bylo úterý a to znamenalo, že bude plavání. Všechno proběhlo jako obvykle. Ve dvě hodiny stála před vchodem do bazénu, paní Magda všechny spočítala a děti se s křikem rozběhli do šaten, převlékly do plavek, osprchovaly a řízeně pod dohledem naskákaly do bazénu. Obvyklou hodinu a čtvrt plavaly, pak z bazénu vylezly a zaběhly do sprch. Ze sprch do šaten a ze šaten k recepci, kde všichni zaplatili a paní Magda znova spočítala děti. Ale z původních 26 dětí napočítala dětí jen 25. Spočítala je znova a pak zjišťovala kdo chybí.
Eliška neměla Evu příliš v lásce. Eva patřila mezi ty holky, které vždy nosí to nejmódnější značkové oblečení a běda tomu, kdo má na sobě něco, co není in. Toho ihned se svými kamarádkami zdrbala a pomluvila. Eliška si byla jistá, že pomlouvají i ji a lhala by, kdyby řekla, že jí to nevadilo. Jednou se Eva nahlas vysmála gumičkám s beruškami, kterými si Eliška svázala své dva copánky. Elišku to celkem ranilo, protože zrovna tyto gumičky byly její oblíbené, ale nedala na sobě nic znát. Když pak za ní příštího dne Eva přišla s úsměvem na rtech a řekla: "Eli, nedala bys mi opsat úkol z češtiny?", Eliška se na ní chladně podívala a odpověděla: "Víš co, Evi? Jdi do hajzlu.". V tu chvíli spadly Evě koutky úst z výšin a moment na Elišku beze slova koukala, pak se zamračila a prohlásila, že je Eliška blbá a odešla. Elišce se tělem rozlil hřejivý pocit uspokojení z osobního vítězství nad nepřítelem. Chtěla sice původně říct, ať jde Eva do háje, ale takhle to vyznělo lépe.
Ale zpět do bazénu. Byla to Eva, která chyběla. Nejdříve paní Magda řekla, že všichni počkají až Eva přijde. Když během minuty nedorazila, vyslala Terezku aby šla do šaten a Evu přivedla zpět. Terezka se ale vrátila s tím, že Eva v šatně není. Elišku začala situace zajímat a sledovala paní Magdu. Ta požádala personál plaveckého areálu, zda-li by se někdo nemohl podívat do bazénu, jestli tam Eva nezůstala. Slečna na recepci zavolala plavčíkovi, ale ten řekl, že nikdo momentálně ve vodě není. Tak poslala paní Magda opět Terezku aby se šla podívat na dívčí toalety, jestli není Eva tam, ale když se značně otrávená holčička vrátila s nepořízenou, začala paní Magda panikařit. Znovu se volalo plavčíkovi, zda někdo není v bazénu; znovu se prohledávala budova, ale Eva nikde nebyla. Pak Magdu napadlo, že možná Eva odešla domů sama, ale to popřela slečna recepční. Řekla, že by si někoho všimla, protože tu měla už třetí hodinu službu. Paní Magda pak usedla na sedátko u vchodu, hryzaje si nehet na levém palci a vypadala, že se každou chvílí rozpláče. K tomu začaly děti remcat, že už chtějí domů a že mají úkoly do školy a že prostě nemůžou čekat. To paní Magdu do klidu neuvádělo a pustila se do ostatních nehtů na ruce. Nakonec vstala, prohlásila, že musí odvést děti zpět do školy a do družiny a vyrazila s pětadvaceti kousky ven z areálu. Předtím však nechala své telefonní číslo na recepci, nakázala slečně ať zavolá policii a řekla, že jakmile dovede děti do školy, vrátí se sem. Toho dne viděla Eliška paní Magdu naposledy. Říkalo se, že ji vzali policajti do vězení, ale ve škole to nikdo nepotvrdil.
Život pokračoval dál a s ním i úterní plavání. Místo paní Magdy chodila s dětmi slečna Lucka s piercingem v obočí a děti ji měly radši než paní Magdu. Občas s nimi chodil Libor, přítel slečny Lucky a všechny holky ho milovaly. Všechny až na Elišku. Eliška nikoho nemilovala.
Bylo 13. února, opět úterý a Lucka (děti mohly slečně Lucce tykat) odváděla malé plavce do bazénu a Eliška si cestou četla Stín nad Innsmouthem a jiné horory. Před plaveckým areálem na ně čekal Libor spolu s modrou sportovní taškou, ve které určitě měl ten bezvadný molitanový míč, který minule přinesl. Eliška šla jako poslední v řadě a stále si četla a zatímco Lucka počítala děti (bylo jich 23, dva se totiž po té nehodě v prosinci odhlásili), přišel Libor k Elišce a podíval se, co čte.
"Eliško, ty čteš Lovecrafta?" zeptal se s údivem.
"Mhm," broukla Eliška.
"A líbí se ti to?"
"Jo."
"Dobře... Ale teď se utíkej převléknout do plavek, jo?" řekl Libor, protože děti se už začaly rozcházet do šaten.
"Hm," opět broukla a šla do dívčích šaten.
Po osprchování nastoupila k bazénu, kde opět byli všichni spočítáni a Libor dal Lucce pusu a všechny děti, až na Elišku, udělaly sborové "Uaaaauu!", Lucka se začervenala a poslala děti do vody.
Eliška slezla po žebříku a rozplavala se. Pak se začala potápět. Z dálky k ní přicházeli vodou tlumené zvuky a potom veliké šplouchnutí. To asi Libor skočil do bazénu kufr.
Doplavala na dno, dotkla se ho a vyplavala na hladinu, aby se nadechla. Pak se posunula o metr blíž hlubší části bazénu a opět plavala na dno, aby se ho dotkla. Když byla dole, proplaval nad ní Libor a potopil se k ní. Eliška uviděla skrz chlorovou vodu, že má plavecké brýle. Ukázal na ní zdvižený palec, ona zakývala hlavou a Libor odplaval. Eliška ještě chvíli zůstala u dna a poté vyplavala na hladinu. Doplavala k okraji bazénu a rozdýchávala se. Znovu k ní připlaval Libor.
"Nechtěla bys je půjčit? Když se tak potápíš..." nabídl Elišce své brýle.
"Hm," krátce se zamyslela, "jo. Díky." řekla a usmála se. Libor se zdál celkem fajn. Nasadila si brýle a dala se do potápění. S brýlemi byl svět pod vodou nezvykle ostrý a zřetelný. Viděla všechny plavce jak kopají nohama a máchají rukama a přišlo jí zajímavé sledovat lidi takhle zespoda.
Náhle se něco mihlo na okraji jejího zorného pole. Nejprve si myslela, že to je její levý copánek ale když se za tím otočila, zjistila, že to copánek není. Nedokázala rozeznat, co to bylo. Plavalo to ve vodě asi tak patnáct metrů od ní, dva metry pod hladinou v té hlubší části bazénu, kam měly děti zakázáno plavat. Eliška se rychle vynořila, aby nabrala čerstvý, chlórem nasátý vzduch do plic a opět se co nejnenápadněji ponořila. Čím blíž se k ní dostávala, tím více se stával předmět zřetelnějším. Byl to jakýsi červený trojúhelníček se dvěma utrženými šňůrkami... Eliška ho vzala do rukou a promnula ho mezi prsty.
"Jako plavky..." řekla si Eliška v duchu a náhle jí připadly povědomé... Kde je jen viděla?
Postupně se jí vybavovalo, jak někdo měl dvojdílné červené plavky a tohle vypadalo přesně jako utržená část vrchního dílu.
Eva přece měla tyhle plavky ten den, kdy tady zmizela!
Chtěla vyplavat na hladinu a říct o tom Lucce nebo někomu, když tu pocítila, jak se jí něco studeného obtáčí kolem pravé nohy. Instinktivně nohou zatřepala, ale ta studená věc se pevně sevřela a stáhla Elišku rychle dolů.
Neschopna vymanit se ze sevření byla malá Eliška tažena na dno bazénu. Náhle však voda okolo zmizela a Eliška sebou plácla na pevnou zem. Z copánků jí odkapávala voda, plavky se lepily na tělo a začala jí naskakovat husí kůže z chladu. Všude okolo byla tma. Hmatala kolem sebe až se dotkla něčeho měkkého a studeného. Popolezla k tomu po čtyřech stahujíc si brýle na krk a s obavami se věci opět dotkla.
Nebylo to tak měkké jak se zpočátku zdálo, hmatem zjistila, že věc je potažená jemnou látkou, na několika místech protrženou. Náhle začalo odněkud shora mírně svítit světlo a pomalu přibývalo na intenzitě. Eliška však pokračovala v osahávání věci.
Když světlo odhalilo obrys lidského těla, zjistila Eliška s hrůzou čeho se dotýká. Byla to Eva! Tedy spíše její tělo. Eliška vykřikla.
Světlo stále více a více osvětlovalo tělo a Eliška utírajíc slzičky si všimla, že tělo má v levé části hrudního koše hlubokou prohlubeň. Zvědavost vyhrála nad strachem, a tak Eliška oblezla tělo a podívala se na prohlubeň zblízka. Neznala sice podrobně lidskou anatomii, naopak znala hororové příběhy, a proto ji ani tak nepřekvapilo, že v nebylo srdce. Setřela si zbytky slz a ještě jednou díru zkontrolovala.
„Hmm...“ zapřemýšlela nahlas.
Najednou za sebou zaslechla mlasknutí.
Otočila se a spatřila monstrózní, pohybující se tvar s chapadly několik metrů od ní. Slizká chapadla se o sebe občas otřela a vydala mlaskavý zvuk.
Eliška nebyla schopna vydat ani hlásku, vyděšením se nemohla pořádně pohnout. Jedno chapadlo po ní hmátlo a bezmocnou jí uchopilo kolem pasu a vyneslo do výše. Příšera si ji přitáhla k tělu, kde se objevil kulatý otvor se špičatými zuby. Eliška se zmítala v držení, kopala nohama do vzduchu, ale stisk nepovoloval.
Z otvoru vyrazil dlouhý, úzký, černý jazyk a zamířil k Elišce ve vzduchu. Zastavil se asi metr před ní a Eliška uviděla, že na jeho zakončení je několik ošklivě vypadajících hrotů. Už věděla, co zbavilo Evu srdce a zazmítala sebou ještě úpěnlivěji. V panice zatnula nehty do slizkého chapadla příšery a to bolestí povolilo stisk a Eliška spadla na zem. Rychle vystartovala k Evinu tělu.
Příšera po ní skoro okamžitě hmátla jiným chapadlem, ale tomu Eliška uhnula a když doběhla k tělu Evy, bleskurychle se za něj skryla. Netvor dále nic nedělal, pouze vířil chapadly ve vzduchu.
"Ono je to slepé! Nevidí mě. Nejspíš mě může jen slyšet." pomyslela si Eliška a snažila se ani nedýchat. "Musím se odtud dostat pryč. Ale nejdřív musím získat čas, alespoň trochu času..." plánovala si v duchu.
Chapadlovitá příšera opět začala mlaskat.
"Kdybych měla nějakou návnadu," napadlo Elišku a podívala se na neživé tělo, za kterým se schovávala. "Hm, dobře... Stejně jsem tě neměla ráda." řekla si. "Teď musím vymyslet, jak ven... Spadla jsem sem odněkud ze shora, tak bych měla být schopna dostat se i zpět. Snad."
Příšera se stále vlnila a mlaskala. Občas hmátla někam jedním ze svých slizkých chapadel, ale naštěstí to zatím nebylo směrem, kde ležela Eliška s Evou.
"Dva kroky doprava by mělo být místo, kam jsem dopadla, takže snad by měl být východ tam."
Plán měla, teď zbývalo jen ho provést a s tím Eliška nechtěla otálet.
Dodala si odvahu a křikla: "Hej!". Ta okamžitě vymrštila chapadlo jejím směrem, jenže v tu samou chvíli se Eliška odvalila dozadu a chapadlo uchopilo Evino tělo a přitáhlo ho k ústům. Eliška po čtyřech popolezla na místo, které si před chvílí určila, postavila se na nohy a snažila se vyskočit co nejvýš s rukama nad hlavou. Napoprvé nic, napodruhé se dotkla špičkami prstů studené vody. Vzduchem se rozšířil zápach chlóru. Když vyskočila potřetí a prsty se zanořila do vody, její tělo vplulo za nimi. Jakmile byla vně celá, začala kopat nohama a naprázdno polykat. Pomalu cítila jak ji dochází vzduch. Zavřela oči, natáhla ruce nad hlavu a kmitala nohama rychleji. Polykání bylo čím těžší a těžší a plíce se nepříjemně svíraly. Kdyby se jen více předtím nadechla...
Najednou byla na hladině. Konečně nádech, konečně vzduch. Ležela na zádech a hlasitě dýchala. Zaslechla šplouchnutí, nějaké hlasy, ale kvůli vodě v uších neslyšela nic zřetelně. Dívala se na strop a najednou cítila sevření okolo hrudi. Lekla se a snažila se to strhnout, ale nebylo to chladné chapadlo příšery ze dna. Byla to vřelá Liborova ruka, která ji táhla k okraji bazénu. Tam ji vytáhly jiné ruce, měkčí, nejspíš Lucčiny.
"Proboha, ona je mrtvá!" slyšela vyděšenou Lucku.
"Eliško! Eliško, jsi v pořádku?" sklonil se nad ní Libor.
Stále udýchaná Eliška se zmohla jen na zakývání hlavou.
"Přines jí prosimtě ručník, ať ji můžem zabalit." nakázal Libor Lucce. Ta okamžitě odešla a Libor pokračoval: "Cos prováděla? Co se ti stalo?"
Eliška na něj sklopila oči a jen řekla: "Nevěřil bys mi."
"No, zkus to" vybídl ji.
"Tam dole něco je. Sežralo to Evino srdce a teď se to pokusilo sežrat i to moje."
"Eliško," zatřásl s ní, "co to povídáš? Jaký srdce, jaký Evy? Řekni mi..."
"Vždyť jsem ti řekla, že mi nebudeš věřit." pronesla vyčerpaně.
Toho dne doma v postýlce, předtím než usnula, přemýšlela jestli může nechat příšeru dál požírat srdce, nebo jestli je její povinnost příšeru zničit. A když zničit, tak jak? Ideální by bylo zbořit bazén, ale to těžko svede. Příšeru asi taky nezabije sama...
V noci spala klidně. Zdálo se jí o chobotnici, co prodávala šnorchly v obchodě a hodně vydělávala, protože mohla obsloužit až osm zákazníků najednou.
Ráno pak začal nový den a Eliška začala vymýšlet plán. Záviděla hrdinům svých oblíbených románů, že nakonec vždy přijdou s plánem, jak zvítězit. Přehrávala si v hlavě příběhy, které četla a zkoumala, jestli by nemohla z nějakého použít podobný fígl na odstranění obludy. Naneštěstí ji nic nenapadlo.
Večer po večeři přišla za bratrem a zeptala se ho, jak by zabil slizkou chapadlovitou příšeru. Bratr Jakub byl starší a sečtělejší a věděl toho hodně o věcech jako je například zabití slizké chapadlovité příšery.
"Jak moc slizké?"
"Jako šnek..."
"Jako šnek? No asi tak jako bych zabil šneka."
Eliška nad tím popřemýšlela, poděkovala a šla si napsat seznam nákupu. Svíticí tyčinku a dva kilové pytlíky soli.
V pátek večer se Eliška pořádně připravila na následující den. Tyčinka, která po zlomení svítí bude označovat vchod, kdyby Eliška zapomněla kudy pryč od příšery. A dva kilové pytlíky se solí přesypané do jednoho igelitového sáčku pevně zauzlovaného budou hlavní zbraní. To všechno spolu s ručníkem, mýdlem, šampónem a dvacetikorunou na vstup ve velké nákupní tašce.
Vybrala sobotu ráno jako ideální čas na souboj, protože v sobotu ráno jsou všichni unaveni z pracovního týdne a rádi si přispí a v bazénu plavou jen staří lidé, kteří nemohou dospat a o jejich srdce nebude mít příšera zájem, protože jsou stará a slabá. Ale když tam bude i ona, tak ji příšera bude chtít sníst a ona ji zabije ještě dřív, než to udělá. To byl plán.
Ráno vstala v sedm hodin a v osm vycházela z domu. V osm třicet stála před bazénem a v osm padesát byla už dole u vody. Přešla k hluboké části bazénu a koukala na dno, zda tam nečeká příšera, ale voda se vlnila a zkreslovala obraz. Rozhlédla se po ostatních návštěvnících plaveckého areálu a opravdu, byli to samí staří lidé a jeden plavčík na druhé straně bazénu. Trochu se bála, že když vleze do bazénu s dvoukilovým pytlíkem soli a svíticí tyčinkou, tak ji plavčík vyžene. Sedla si ke své tašce s výbavou a sevřela v rukou sůl i tyčinku a sledovala plavčíka. V momentě kdy se otočil zády, vyskočila na nohy a s oběma rekvizitami skočila do vody.
Plavala hluboko a doufala, že se brzy objeví chapadlo. Ale stále nic. Vynořila se tedy, rozdýchala se a pak se opět ponořila. Snažila se plavat v místech, kde v úterý našla kus červených plavek, že by tím mohla vyprovokovat příšeru k útoku, ale ta si zřejmě dávala na čas.
Eliška opět vyplavala na hladinu a nadechla se. Začala propadat beznaději. Byla taky trochu smutná, že přípravě věnovala tolik času a příšera nikde. Opět se potopila a tentokrát plavala níž a níž a níž... Když tu najednou svist kolem ní. Cítila, jak jí obmotává studené chapadlo a táhne dolů.
"Konečně..."
Eliška opět dopadla na zem, příšera ji pustila jako prvně. Eliška se odhodlaně nadechla, zlomila tyčinku a položila ji na zem. Uchopila pevně sáček do rukou a už přiletělo chapadlo a obmotalo ji opět kolem pasu. Ačkoliv se teď bála, nedovolila si panikařit. Musela jednat přesně a nezmatkovat. Chapadlo s Eliškou párkrát zatřáslo až se lekla, že se jí roztrhne pytlík v rukou, ale naštěstí zůstal neporušený. Když ji chapadlo přitáhlo k ozubenému otvoru, přendala si pytlík do pravé ruky. Měla jediný pokus a musela se trefit. Pořád byla moc daleko aby hodila dvoukilovým pytlíkem soli a stále čekala na pořádnou příležitost. V tu chvíli vyrazil z otvoru černý jazyk a Eliška pochopila, že pořádnou příležitost mít nebude. Rozhoupala pytlík v ruce a hodila...
Hodila, jak nejlépe dovedla. Pytlík plul vzduchem. A hrot jazyka se napřímil a připravil se na proražení Eliščiny hrudi. A pytlík stále plul. Eliška zavřela oči a očekávala nejhorší.
Náhle se ozval nelidský řev.
Stisk chapadla byl tak silný, že se Eliška bála, že ji rozdrtí. Chapadlo jí zběsile mávalo ve vzduchu až Elišce začalo být nevolno. Příšera řvala v agónii, jak ji sůl leptala. Její slizká pokožka na zasažených místech bublala a když Eliška otevřela oči, uviděla jak příšeře ze zubatého otvoru teče mohutná pěna. Stisk zesílil a pak absolutně povolil. Příšera zemřela.
Eliška vypadla z ochablého sevření na zem. Když se pokusila zvednout, zjistila, že se nemůže postavit na levou nohu, kvůli prudké bolesti v kotníku. Jakmile popadla dech, doplazila se k tyčince, cestou možná zahlédla obrys znetvořeného těla, ale nechtěla se na něj podívat, a tam u zdroje světla se posadila a dívala nad sebe.
"Jak se dostanu ven?" povzdychla si. Na levou nohu se postavit nemohla a skákat už vůbec ne. Začala tiše pofňukovat.
Odněkud začal doléhat hřmot. Nejprve tichý a vzdálený, ale stále nabýval na hlasitosti a zdál se být blíž. Země se počala třást a shora na Elišku dopadaly kapky. Vzduch se naplnil pachem chlóru. Najednou jakoby na ní vylili nádrž plnou vody, ocitla se ve vířícím zmatku. Nevěděla kde je nahoru, kde dolu. Otevřela oči a spatřila modré světlo hladiny bazénu. Za pomoci rukou doplavala na hladinu kde se zhluboka nadechla.
Zbytek soboty strávila s maminkou u doktora, který jí napravil kotník, i přesto, že ani jemu, ani mamince nebyla schopna povědět, co v bazénu prováděla. Následující týden strávila doma v posteli s knížkami okolo sebe. Objevila Poa a jeho mrazivé příběhy a dokonce přečetla To od Kinga i když kniha měla skoro 1100 stránek. Když pan doktor sundal Elišce sádru a prohlásil, že už je její kotník jako dřív, zaměnila Eliška pravidelné úterní plavání za volejbal.
KONEC