Došla jsem na pokraj,
z kterého návrat není,
v krvavých střevících
po cestě přes kamení,
objímám prázdnotu,
topím se v beznaději,
myšlenky na scestí
a ruce co se chvějí…

Došla jsem na pokraj,
kde nejsou žádná světla,
vichřice odnikud
za mnou mé stopy smetla,
smutky jsou vtíravé,
maj barvu po rubáši,
i nebe nade mnou
na chvilku měsíc zháší.

…a já se - ještě plna slasti
za řevu hromu řítím do propasti...