Lod pluje klidně po měnicí se hladině jezera,
pluje dál, opouští břeh.
Neví kam, pluje, klidně vpřed.
Není tím, kdo ji ovládá,
není tím, na kom by záleželo to, co se stane,
nemůže ovlivnit rozhodnutí, které udává rychlost a směr kormidla.
Hladina se zvolna mění v hořící oheň, který nepálí, a ta loď se pořád vzdaluje, někam .....
..... vstříc něčemu novému, musí, všechno má své tajemné souvislosti, které na sebe vzájemně navazují.
Pluje v barvě tryskající roztavené lávy, která nepohlcuje, ale .....
..... tu loď už nevidím, zmizela v krvácející barvě vody, kdosi tam upustil krásnou růži, která svými ostny způsobila neštěstí, a přitom je tak krásná .???.
Loď už nevidím,
leží na dně jezera pod červenou přikrývkou,
obklopena pustým tichem.
Nepluje, její srdce stojí,
neotáčí se, kormidlo .....
Obléhá ji jen duše,
duše člověka, který jí vybral tuto cestu,
cestu zapomnění .....