Mohou být písně smutného smíchu,
masku si dát a v ní zakrýt pýchu.
Tu nejhořčí bolest utopit v tanci
a svou hru nechávat ocenit žvanci.
Hrajeme skromně ta dramata ticha,
v srdci nás více než na mozku píchá,
i proto se loučíme nezměněni,
co ještě zbývalo, přece není...
Sbalené kufry s letem do pekla,
slova bez proudu vždy přece tekla.
Slova bez vášně, však s citem až kdesi,
poslední sbohem nás navzdory děsí.