, 24. 6. 2009, Ostatní
Máme krásnou civilizaci, civilizaci, kterou bychom si měli zachovat bez ohledu na to, co kdo říká, bez ohledu na to, kdo jí hrozí… Stačí ji jen milovat a věřit jí. Ne, nic není stejné, odlišnosti, hm, to je ten život, život a výchova k toleranci. Jak moc je ukrývat, jak moc je potlačovat a naopak, jak moc jim dát vyniknout… Nesmíme si nechat vzít naši přirozenost, a přesto jí trochu pustit. Nesmíme jen vykukovat ze svých děr, vždyť nejdůležitější je svět v kontextu. Vidět se ve světle své výjimečnosti – jaká hloupost, pokrýt se aureolou, ať už hrdinů, nebo mučedníků – pitomost. Každý přirozeně chápe, co je právo, co je svoboda, a přesto se zdá, že moc je víc. Každý to ví, a přesto nejvíc si to dovede připustit jen v ohrožení a pak, když mu to někdo připomene večer u čaje, když už padá tma a tam někde v dálce, tisíce kilometrů daleko padl právě výstřel – snad. A člověk se otřese právě kvůli tomu výstřelu, i když ho vlastně neslyšel, jen mu srdcem i mozkem problesklo slovo svoboda, ne, ne snad jen pocit a smysl toho slova, ať už mu říkáte peace nebo Frieden. Velké řeči nenávidím, myslím, že jedno slovo dobře mířené dokáže mnohem víc a, jak jsem napsala, ten pocit, co s sebou přináší. Velké řeči o tom, co by mohlo být jsou tak jalové a zbytečné, jsou to kůstky, ze kterých nesložíte živého tvora, i kdybyste se sebevíc snažili. Velké řeči se nerovnají velkým činům, i když si mnozí myslí, že by je jimi mohli nahradit, že by mohli jimi dohnat, co v životě nestačili, nebo na co nedosáhli, protože jsou moc malí, k zemi přisátí tvorové. Malému člověku patří slovo, hlas, ne však zbytečné řeči, které zasahují tolik století hluboko a neříkají vůbec nic. Jen jedno slovo, které by mělo být smířením za všechno, co je v onom malém člověku…ale mělo by to být jeho vlastní slovo. Je jak muška v síti ideologií, které na něj doléhají svými chapadly. Nemůžu tu tvořit návod, jak toto své slovo, svůj amulet získat, vlastně neexistuje. Vím jen, že člověk se musí vžívat do světa, poslouchat ho a přece, přece mu nepodlehnout a pak si jeden večer sednout v kuchyni s čajem, když padá tma a myslet na věčnost.