Sem tam někdo nechápe,
Proč vlastně píšu „básně“.
I já se nad tím zamyslel
A vidím to celkem jasně.
Vždyť nikdy nepíšu o tom,
Jak je mi krásně,
Vždycky se u toho tvářim
Kysele, slaně, mastně.

Možná mi to pomáhá,
Možná jednou bude ráda,
Ale asi trošku pozdě,
Když ukázala už mi záda.
Já nejradši bych ji zase
Chytil za ruku a řek´,
Co jí říci chci,
Ale co když bych se lek´?

Z toho já mám právě strach,
Že mávne rukou a řekne: „ale Romane…“,
Já proměním se zase v prach
A vítr mě pryč odvane.