Jak ptáci v trní, jak děti svého věku
hledáme teplá prsa lásek svých.
Snad sloužit lidstvu? Překročit řeku?
Utopit sebe v proudech ledových.

Vždy stojí dva sloupy, kolébky duše,
jedna je život ve fontáně štěstí,
ta druhá je černá, jak řekla bych suše,
čím dáváte víc, tím víc hrozí pěstí.

A přece když stáří vám vyraší v tváři,
když je Bůh blíž, než se vám kdy zdálo,
nebo když chladno přichází v září,
v těch chvílích jste sobě zoufale málo.

V té slabosti sedám si v růžovém keři,
těším se s trny a rozfoukám květy,
už vím jakým metrem svět sebe měří,
však já hledám v něm ty nejmenší světy.