Tak zvláštně lehko,
kdy brní v zádech
a v očích nepřítomných
ranních ros kapky,
luhů mládí dech.

Pohledy všech dívek v nich,
za moment s nimi dal bych svět.
Za čtyři verše jejich smích,
sbíral bych rád ty
motivy všech výsad oněch let.

Ano, já nedovru okno,
ať samy si cestu naleznou.
Stáhnu roletu až na dno
za víčky, když
scénáře podvědomí převezmou.

A pak už nic nechci,
uzavřen do sebe cele.
V příšeří, zažehlou svící,
s objektem důvěry,
jen lahví Beaujoleis.

Tak zvláštně lehko,
když večer plachtu rozvine.
Zanechá pachuť, sladko?
Nevím, tak či tak,
v melancholii se rozplyne.