Všechno se seběhlo tak nějak rychle, rychle a mimo mě… Teď jsem tu, sedím, zírám na stěnu plnou černých šmouh od stínů a svírám v ruce nůž. Svírám ho tak pevně, že si konec jeho čepele zarývám do živého masa. Živého masa? Masa? Mluvím o sobě jako o živém masu? Do mé ruky! Ruky ověnčené kýčovitými náramky s beruškami a prstýnky, které se mi zarývají do ruky, stejně jako nůž do mé malé, skoro ještě dětské ručky. Ale já necítím bolest, jako bolest kterou znám! Cítím bolest jen jako pocit něčeho krásného, osvobozujícího, očisťujícího… To se mi líbí, svíjím čepel a zarývám si ji čím dál tím hlouběji. Bolest je utlumena slastným pocitem a přijde mi jako největší rozkoš světa. Bolest je krásná, proběhne mi hlavou jako blesk. Leknu se, ucuknu, odhodím nůž. Zaleknu se, zaleknu se sama sebe, svých myšlenek a toho co dělám. Ovládne mě panika. Po celé ruce mi teče krev… Celá se třesu. Chci pryč, nechci o tom ani přemýšlet, prostě jen pryč. Bolest začíná být horší a horší, už to není žádná slast. Ruka je celá od krve. Svíjím ji v křeči a nesmyslně naříkám a pláču. Co jsem to udělala?!