On měl rád moji poezii
a možná i moji nesmělost,
chtěl, abych mu píseň hrála,
sladkou, něžnou, krutou dost.

Netušil však, hrál mi svoje verše,
i on skrýval hlavu radši v dlaních
a já odmítala, jak odmítám stále
nemohoucná drze jeho přání.

Teď bych se chtěla vrátit,
vrátit se, znít v tom okamžiku,
proč volím vždy jen slova
zoufalá, podle zvyku...

Ač vzdálený mi byl,
ta píseň byla stejná,
tak jsem se s rukou v týl
dotkla věčnosti...