Dnes je 15.listopadu 2008.Je sobota.Sedím v bytě ve kterém jsem strávil tolik let.Je v něm plno stínů a vzpomínek.Všude jsou stopy dějů a situací které už pominuly,které se už nemohou nikdy vrátit. Nic se už nemůže vrátit.Sedím,do očí se mi proti mé vůli derou slzy,nemám to rád,ale nedokážu to ovlivnit.V úterý nás rozvedli,napoprvé.Stačilo pár minut před ženou v taláru a jsme dva cizí lidé.Vlastně je to ponaučení, že v životě nemůžeš věřit ničemu.Nic není jisté.Jsem tu už jen trpěná návštěva,ve svém vlastním domově.Muž bez domova,bez rodiny,bez přátel,bez budoucnosti.Jak proboha najít způsob,kterým bych obelstil přítomnost,jak dosáhnout toho,abych dokázal nemyslet.Mnoho možností zřejmě není.
Kolikrát vlastně člověk v životě může umřít?Snad je život jen nepřetržité řetězení malých úmrtí,které neomylně vedou k jedinému cíli,všichni ho známe,všichni jdeme společným směrem a přesto se chováme tak,jako bychom nevěřili že se týká i nás. Já vím,měl bych vstát,přestat se ohlížet a vykročit kupředu.Za mnou krajina spálená na uhel,trosky čehosi co byl kdysi můj život.Jenže já v těch troskách umřel.Nikdy nevíš co tě zabije,nikdy nevíš jaké následky mají tvé činy,nikdy nepoznáš kdo ti zasadí poslední ránu.Já vím,říká se že naděje umírá poslední,ale nejhorší je, když umře jako první.
Bylo normální podzimní ráno,spal jsem jako už mnoho dní předtím,povrchně a beze snů.Moje žena vstala jako vždy, dřív než já.Ještě v posteli jsem slyšel její pokašlávání a tekoucí vodu v koupelně.To si myla své dlouhé hnědé vlasy,ostatně jako každý den.Rituály na které je snadné si zvyknout.Je listopad,měsíc umírajícího listí.Venku za oknem mlha, ještě nemrzne,ale lezavá zima je předzvěstí dnů příštích.Vstanu a necítím nic, snad jen podivnou prázdnotu, jako bych se díval na realitu skrze sklo.Na věšáku visí její noční košile,kdybych se jí dotkl určitě bych ucítil zbytky jejího tepla a vůni, kterou tak důvěrně znám.Ale nedotknu se.Procházíme kolem sebe jako tisíckrát před tím.Ještě vím jaké je,dotýkat se její kůže,ještě si to pamatuji,ještě si pamatuji jak chutnají její rty,jenže už teď je to jen vzpomínka. Teď tu zestárne a já u toho nebudu. Pořád je pro mě krásná, jen zrak jí slábne, na čtení nosí brýle, kterým jako by se na jejím nose nelíbilo.Obléká si věci které ještě znám, tolikrát jsem se jich dotýkal, abych pod nimi cítil její tělo.Vyjíždíme dřív,vím jaké má s toho všeho obavy, jenže těžko jí můžu uklidňovat,stejně vůbec nemluvíme,celou cestu mlčení, které tak podivně podvědomě bolí.Hlavou se mi honí jediná myšlenka : poslední společná cesta.Být rozvod o pouhých deset dní později, trvalo by naše manželství rovných 21 let. Ta změna jejího chování je velmi bolestná, cítím jak se pomalu upíná na nový život, ve kterém už nebudu mít místo.Je to všechno velmi zvláštní, její slova, že teď jsme už cizí lidé mě zraňují víc než jsem tušil. Copak je možné, považovat ji za cizího člověka? Soud probíhá rychle a jednoduše. Oba krátce odpovídáme na dotazy soudkyně, žádné zbytečné otázky.Jsem úplně klidný, nějak podvědomě nevěřím, že by těch pár minut mohlo změnit něco, co trvalo tak dlouho.Když jsem tázán na můj názor, odpovím jen, že je to tak, jak řekla manželka.To oslovení mě samotného překvapí, ještě než jej dořeknu.Na tomto místě mi poprvé zní divně, ale řekl bych ho klidně znovu. Cítím to tak. Slyším jak se má žena (jak dlouho ještě?) lehce zamotává do svých odpovědí, vím jak velkou má trému a jaký respekt v ní budí žena za soudcovským stolem. Ještě stále cítím potřebu jí ochraňovat, ještě stále cítím potřebu se jí zastat. Vlastně je to všechno velmi smutné, myslím že vím, jak velkou pociťuje potřebu lásky, jak moc touží být šťastná, myslím že jí rozumím. Jsme na tom tak podobně. Jen jedno asi neví a nebo nechce vědět, já jsem přece ten kdo by jí chtěl vidět šťastnou, to já jsem ten, který neví co udělat ze srdcem plným lásky,to já jsem ten, co tolik chtěl věřit, že my dva ještě můžeme najít spolu co hledáme. Někdy je lepší nevnímat příliš realitu, snažit se jen nechat proudit informace do své hlavy a nehodnotit je, nechat plynout čas a nevměšovat se.Je to jako film, který vnímáš na pokraji spánku, probíhající děje tě nechávají chladným, pocity aktérů jen a pouze vidíš, ale tebe se nedotýkají. Vím jak to asi zní, tohle přece není možné dělat do nekonečna, vždyť nevnímat realitu je jako nežít.Já vím, to já přece vím. Jen se tak asi podvědomě bráním všemu tomu tlaku. Jen nechtěj žádná vysvětlení,proč tak urputně lpím na tom všem.