Co jiní vidí nevidím,
co chci, to slyším rád,
být sebou, tak se nestydím,
to říkám jako kamarád.

Koukám se a vidím již,
co neviděl jsem kdysi,
jestli jsi to ty, kdo spíš,
pak jsou to tvoje rysy.

Na oblé hrany nemám zrak,
tak promiň, že si nevšímám,
když kroužíš kolem jenom tak,
sám sebe za to proklínám.

Vím, že víc jsi vidět chtěla,
mít tvůj zrak tak ukážu ti,
že znám ty řeči tvého těla,
takhle totiž mluví malamuti.

Jako slepý se mám skvěle,
jen občas zrak se připomene,
to pak stojím u postele,
jak kameník u kamene.

Snad tuším nějak vnitřním zrakem,
že krásu hlídat není obor můj,
to spíš tak nové dělat vrakem,
ničit hezké stůj co stůj.

Podívej se na svět tak,
jak dívám se já téměř denně,
pozitivní naopak,
však tváří stále jako štěně.

Tak už zas ti padaj víčka,
není divu potom všem,
měj se hezky, pozdrav strýčka
a ráno si dej na můj účet
chleba, máslo, džem.