, 9. 6. 2009, Povídky
Michal se ustrašeně rozhlédl a bleskurychle opustil svůj úkryt v křoví. Přeběhl ulici, prodral se živým plotem a dírou v tom drátěném, aby mohl zaplout zadním vchodem do školní jídelny.
Korpulentní kuchařka Jarmila byla natolik zaneprázdněna prozpěvováním „Růžičky“ nad přípravou poledního menu, že malého vetřelce ani nezaregistrovala. Plížením pod stoly po ještě navlhlé podlaze se dostal až ke dveřím vedoucím do chodby před družinou a šatnami školáků prvního stupně.
Pohlédl na hodiny. Kvapem se přezul do modrých sandálů a spěchal na první vyučovací hodinu. Tepová frekvence se už už dostávala do normálních hodnot. Pak je však spatřil.
„Ále, tady je náš Pindíček! Sis myslel, že se jako pánům budeš vyhejbat, jo? Vidíte ho, poseru?“ založil ruce v bok kápo skupiny Drapáků, jak si říkali, Honza Kubát, alias Tygr.
Parta čtyř spolužáků obklopila Míšu a začala do něj strkat a častovat jej nereprodukovatelnými argotovými urážkami.
„Nechte mě, prosím vás,“ začal natahovat moldánky.
„Naval prachy a svačinu!“ vykřikl Tygr na hocha a strhl mu batoh s ramen, aby mohl začít s rabováním věcí.
„Ne!“ vřískl jen Michal a chtěl svůj majetek bránit, avšak ostatní ho snadno odvlekli, povalili na zem a přidali několik kopanců.
„Hm, kluci, hele, buchtičky od mamičky, tak to si dáme!“ uchechtl se Honza a nacpal sáček s jídlem do kapsy.
„Máš štěstí, že je už vosum, grázle. Ale ty peníze si najdeme pak, na to se připrav. Pojďte, pánové,“ ještě jednou nešetrně očistil špičku svých zablácených bot o Michalovy kalhoty a pak se partička namachrovaně odebrala do třídy poznávat jevy přírodní.
Chlapec prohlédl nové modřiny a shledal, že výjimečně neutrpěl vážnější škody. Posbíral učebnice, naházel je zpět do tašky. Pracně ušetřenou padesátikorunu vytáhl z vlastnoručně našité tajné kapsy svetru, zabalil do papíru z roztrženého sešitu a zasunul za desku botníku. Obvyklá skrýš. Tu zatím neobjevili.
Upravil se a utíkal za spolužáky. Právě včas stihl skočit do 5. C, když za ním vstoupila kantorka, aby zahájila další ze všedních školních dnů.
Jedenáctiletý Michal se usadil ve třetí lavici, ale jen málo se soustředil na probíranou látku.
Co jsem jim jen udělal? Proč mě nenechají na pokoji? Vždyť to není fér. Já chci taky normálně žít... Dělal co mohl, aby udržel slzy za víčky.
A to je dnes a denně. Kdy už to skončí? Já chci odtud pryč. Z týhle pitomý školy, z tohohle města, z tohohle života! Zadíval se z okna a spatřil hrdličku, jak loví nějaká semínka z čerstvé jarní trávy.
Jako ten ptáček bych chtěl být, prostě si létat, kde mě napadne, dělat, co chci, aby mi už konečně nikdo neubližoval. Každý zvíře na světě se má líp než já, proč musim bej zrovna člověk... Paní učitelka říkala, že se můžu kdykoli svěřit. Ona pozná, že mám trápení. Ale copak to jde? Vždyť by mě zabili. Oni... oni můžou všechno. Jsou silní a jsou čtyři. Nemám šanci. Kdybych je prásknul, tak...
Hnusnej život!
Nepřál si konec hodiny. Věděl, že zase přijdou. Budou se posmívat, blbě šklebit a znova dostane. Ve třídě před dvaceti páry svědků si sice tolik netroufali, ale na toaletu taky někdy musel.
Vběhl do kabinky a zamkl se, nicméně Drapáci ho snadno vystopovali.
„Ještě nám něco dlužíš, Pindíku!“ zabušil silně pěstí na dveře Tygr.
Michal se roztřásl. Ne, jděte pryč. Já vás nesnášim, já...
Chlapci se začali ze všech stran dobývat do místnůstky.
„Jestli hned nevylezeš, tak si pro tebe dojdu a vyrazim ti všechny zuby co máš v hubě!“ počal s lomcováním kliky Honza.
Sakra ale proč? Proč to dělají? Proč já? Proč...
Jemná pojistka na železných dveřích povolila a Tygr s rámusem vpadl přímo Michalovi do náruče. kopanec
„Ty teplouši jeden, co se na mě lepíš?“ popadl nebožáka za triko a vyhodil ho proti zeleným obkladačkám chlapeckých záchodů.
Ostatní aby se nepřidali.
„Tak kde sou ty prachy, co? Mám tě snad prosit?“ křičel dost hlasitě.
Ne, nesmím jim ustoupit. Nepodělám se z nich. Nic jim neřeknu. Schoulil se do klubíčka a trpělivě odolával ranám.
„Grázle jeden buzerantskej, ty, ty se přede mnou buše plazit po kolenou. Jestli mi ještě dneska nepřineseš sám dobrovolně litránek, tak tě zabiju. Přísahám, že tě zabiju,“ řval už jako pominutý Honza a pak všichni odběhli pryč, neboť toaleta se povážlivě začala plnit zvědavci.
Setřel krev z rozbitého rtu a donutil své hadrové tělo k návratu zpět na nohy. Dočkal se sice několika soucitných pohledů, o které nestál, ale nikdo mu nepomohl. Pověst Drapáků byla dobře známá půlce prvního stupně.
Na češtinu přišel pozdě.
Když tak stál před paní učitelkou a vysvětloval důvody své několikaminutové absence, koutkem oka mrkl po těch čtyřech. Ty jejich škleby! Chovaj se jako pupci světa, a přitom umí jen ubližovat. Babička tvrdí, že boží mlýny melou. Sice pomalu, ale melou. Jednou se vám to všechno sečte, vy hlupáci.
„Nebylo mi dobře a zdržel jsem se na záchodě. Ale už je to lepší...“ zamumlal tiše.
Kdybych kvůli nim alespoň nemusel lhát...
O další přestávce jen vyslechl několik neškodných posměšků. Pak je konečně přestalo bavit Michalovo ignorování a zalezli do kouta, kde kuli plány na odpoledne.
Nevěnoval jim pozornost záměrně, ve skutečnosti však bystře naslouchal každému jejich hlesu.
Na něčem je přeci jen někdy nachytám. Co jen to tam...
„Jasan, vole. Tak vodpo ve dvě u Hlavy. A žádný lajtky, hezky pěkně silný, jinak šlus!“
„Se posereš, vole!“
„To si jenom myslíš, ti předvedu šlukováníčko, žes to neviděl...“
Michalovi odposlechnutý rozhovor vykouzlil úsměv na rtech. Paráda. To je to, na co čekám ty dlouhé měsíce. Teď vás dostanu. A všechny. Budu mít důkaz o tom, že to nejste takový neviňátka, na který si hrajete před dospělákama. To bude překvápko...
Sudičky k Míšovi byly vcelku štědré. Krom přirozené inteligence mu vnukly neuvěřitelný cit pro krásu a harmonii. Svůj první fotoaparát dostal k osmým narozeninám, o půl roku později už pořádal první výstavu, zatím tedy jen pro rodiče v obýváku. V jeho smyslu pro detail se skvěly všechny pozitivní i negativní prožitky, dokázal si pohrávat se stínem a aranžovat zákoutí tak, že by mu to mohli starší kolegové jen tiše závidět. Se svou kolekcí „Drsný život v horách“ suverénně vyhrál v deseti letech fotografickou soutěž dospělých. Fotoaparát byl prostě jeho život, s ním unikal od reality šedivých dnů do nádherného světa myšlenek a obrazců. Zde byl pánem.
Ležel za trnitým keřem a šteloval svůj přístroj na optimální ohniska. Ležel a pozoroval padesát metrů od výběžku v do říčky Bublávky, kde se uprostřed tyčil mohutný balvan, co balvan - snad malá skála, která připomínala lidskou hlavu. Odtud dostalo místo své jméno. Ležel - a vyčkával. Srdce mu tepalo až v krku, přišla jeho chvíle. Dneska budete mít smůlu. Máte držet jazyk za zuby, když plánujete takovýhle akce. Moc dobře jsem vám rozuměl, chlapečkové. Kouřil by se vám zachtělo. Tak jen kuřte, paní učitelka bude mít ohromnou radost...
Nemusel čekat dlouho. Drapáci brzy vybalili své trofeje a dali se do díla. Michal zazoomoval a za pár okamžiků už slavnostně stiskl spoušť. Nádhera. Políbil fotoaparát, zastrčil jej do bundy a chystal se k odchodu, když mu náhle zatrnulo. Všiml si, jak Honza začíná pobízet ostatní k přechodu potoka. Nezešílel náhodou ještě víc?
„No tak, srábkové, snad nemáte v kalhotách? Mrkejte na drát, jak to sám pan Tygr zvládne,“ vytahoval se a už poskakoval po kluzkých kamenech směrem k druhému břehu.
Nezvládl.
Při třetím odrazu mu podjela podrážka po mechovitém porostu a chladná voda se mu zakousla do kůže. Stihl jen zařvat, a byl pod hladinou. Hoši zůstali vyjeveně zírat, krve by se v nich nedořezal.
Michal ve vteřině dospěl.
Proč sakra ti kluci něco neudělaj? Čučej jenom a ... dál neuvažoval a tryskem utíkal k potoku. Znal to tu jako své boty, vždyť tu o prázdninách strávil tolik času chytáním pstruhů a focením své kolekce...
Kdyby někdo stopoval čas, jistě by mu mohl být přiznán mistrovský rekord v překážkovém běhu na dvě stě metrů.
Nebezpečí si nepřipouštěl, když se vrhl do meandru čtyřstupňové bystřiny. Sice ta životodárná tekutina běsnila při každém dotyku s obrovskými balvany, v zatáčce se však mírnila a utvářela nestabilní násep před jedním z nich.
Michal zahučel po kolena do směsi bahna a písku a natáhl se co nejdále do středu potoka, aby mohl kluka zachytit.
Dravý proud si pohrával s Honzovým tělem, jako kdyby bylo jen tříska ze stromu. Plácal sebou, co jen to šlo, ale pomalu mu docházelo, že tohle nezvládne. Tentokrát to přepískl. Příroda znovu ukázala svou absolutní moc nad malým lidským osudem... Najednou ho však cosi pevně sevřelo za zápěstí a on konečně mohl začít bojovat se živlem.
Michal vydal ze sebe všechny síly, co měl, a přitáhl Honzu k násepu. Stačilo málo a byl by je proud vzal s sebou do nížiny, ale štěstí tentokrát zasáhlo na správném místě. Hoši se vyškrábali na balvan a pak už jen překulili na břeh. Březnový chlad se jim vtíral do celého těla, když vyčerpáním jen tak leželi na vlhké trávě a hlasitě oddychovali.
První se posadil Honza. Sice byl smrtelně bledý a třásl se zimou, ale byl živý.
Jejich oči splynuly.
Ten pohled byl krátký, avšak všeříkající. Slova byla zbytečná. Skvěl se v nich celý ten poslední půlrok protichůdných zážitků, těch stresujících a nadřazeneckých gest, ta neskutečně hluboká propast mezi dobrem a zlem se na okamžik propojila křehkou lávkou lásky a vděku.
„Díky a... promiň,“ špitl Honza a sklopil zrak. O ostatní se už postaralo svědomí.
Míša se usmál na zkroceného Tygra, pomohl mu vstát a jen kývl hlavou.
Vytáhl z kapsy fotoaparát. Sice z něj kapala ještě bahnitá voda, ale jinak byl v pořádku. Zadíval se na displej na své poslední fotodílo, otřel sklo a zmáčknutím tlačítka del vymazal svou pojistku šťastnější budoucnosti.
Necítil se vítězoslavně, jen mu po hodně dlouhé době bylo hezky. Tak zvláštně hezky...
Teď už byl rád, že je člověkem.