Stoupání na horu,
čím nížeji jste, tím jste výš
a musíte zdolávat ohnivé propasti,
jezera slz, kouzelní skřítci
občas spadnou z oblohy
a říkají: á vendredi
hlasem muších múz.
Sobečtí blázni vás nazývají dámou
a vy se ptáte proč? -
stokrát a ještě po sto prvé,
líbí se vám závrať v hlavě
a ruka v zátylku,
kterou si vyčítáte.
A přece víte, že jste výš,
čím níž se propadáte
a chvíli spočinete na sněhu
s očima zavřenýma.
Do blouznivého rána vás probudí
volání svobody, jen jeden hlas,
ale jasný jako mrtvé slunce,
jako mrtvá sláva, protože v ní nevěříte,
nemá pro vás význam,
to jenom věčnost,
před rozpuštěním v kapce potu.
Svět se zbláznil
a já se jen divím,
proč neslyším sirény...
Extáze vám nabídne letenku
do osmitisíců,
strávíte je s žalmy.
Tam v nicotě, tam na pokraji mizení
vám vítr spálí uschlá víčka,
zavřete je,
nemluvíte,
neslyšíte,
jen vnímáte
sílu věčnosti,
věci stojí
samy o sobě,
kdesi,
nikde,
molekuly
vzpomínek...