Někdy se vše otočí,
kola osudu se roztočí,
pomůžeš lidem k jejich štěstí,
vrátí ti pěstí.
Není to vůbec jednoduché,
pomáháš a snažíš se,
bolest jiných tišíš,
pak jen výčitky v uších slyšíš.

Je to krásný pocit vidět v očích radost,
cítit jejich žádost,
touží po pomoci,
jak upír o půlnoci,
když můžu pomůžu,
věřím ve vyšší věc,
proti lidské chamtivosti ale nic nezmůžu,
jsem obyčejný člověk přec.

Zrovna teď, když to píši,
bolesti na srdci mi to tiší,
snažil jsem se podat pomocnou ruku,
chudák, toužil po tom jako po vzduchu,
pomohl jsem mu doufám velmi,
utišil jsem jeho žalmy.

Vrátilo se mi to jako nůž,
vynořený ze tmy,
zranil mě u srdce,
křičím "VELMI"
čekal jsem zlobu,
čekal jsem výčitky,
ale nepochopení je moc,
mám před očima z toho noc.

Během chvíle se mi zatemnilo,
smutku a hanby se mé duši zachtělo,
ale není to pravda snad,
to se mi může jen zdát.
Proč tomu nerozumíš,
proč moji bídnou duši nepochopíš.
Jsem naivní a hloupý,
na omluvy ale nejsem skoupý.

Prosím, promiň jestli to jde,
cítím, že osud to chce,
omluvu mou přijmi,
a špatné náladě se vyhni.
Prosím, promiň ještě jednou,
nebo mi zlé myšlenky hlavu zasednou a setnou.

Chudák jeden byl,
nechtělo se mu žít,
nevím proč,
asi se mu nechtělo tu být.
Hlavu na lesklé koleje položí,
tělo své kamenem zatíží,
počká na rychlý vlak,
už se těší na to pak.
Rychle přijede a odjede,
tělo samotáře na místě zůstane.

Je to blázen a smrti kat,
do zajetí bude vzat,
emoce rychle utiší,
prosby lidí vyslyší,
usměje se a bude rád,
bolest bude teď všem brát.
Štěstí lze dodat každému,
smutnému i hloupému.