Po dlouhou dobu žena snila,
snila a najednou se probudila,
v údivu nad prošlým časem,
zašeptala ztichlým hlasem.

Proboha, jak mohla jsem tak žít,
jak jsem se mohla tak ponížit?
Milovat, stále jen snít
ač o mě láska nestála, chtěla jsem za ní jít.

Tak už se prober holka, vždyť musíš žít ...

Brání se stále celé nitro,
snad zítra vyjde nové jitro.
Budeš znát, ženo, cenu svoji,
ať si zas srdce jiný hojí.

Třeba pak řekne - počkej chvíli ...,
tvá slova se hrozně mýlí.
Mám tě ze srdce rád ...,
i když ti to neumím dát znát ...