Tak jako voda potácí se splínem duší
proplouvám vlastní identitou
ni kotvit nehodlám
a přístav?
daleké město žhnoucí před mýma očima lesklýma
a padám

déšť líže moje rány
a hlava ztrácí se v závoji vlahých závodníků

Kdo dopluje dřív a spatří ten přístav
tak jak jej stvořil pán Bůh
v očích železných
dřív než spálím jej na popel

proplouvám vlastním strachem
tonu? snažím se udržet nad hladinou
doufám
snad jednou
zastaví ta má loď u břehu
ukáže směr a tím se vydám.