Procházíš se ztemnělými ulicemi, lidé se na tebe dívají s opovržlivým smutkem čišícím z očí a ty přesně víš, co si myslí.
"Chuděra, je na vše sama, ale mohla si za to sama!" slzy se ti kutálí po tvářích a ty už ani nestíháš počítat, kolik jich je. Ještě před pár hodinami jich bylo tisíc, kolik jich je nyní? Milion, nebo snad už miliarda?
Nevíš. Jediné, co víš, je to, že dlažba chodníku je studená. Sedáš si doprostřed ulice a ruce pevně semkneš okolo kolen.
Ledové podzimní kapky deště smáčejí tvé lehce oděné, prokřehlé tělo otřásající se vzlyky a tvé rty jemně modrají.
Ve chvíli, kdy se chceš vyčerpáním schoulit na dlažbu, se jako záblesk světla vedle tvé hlavy zjeví roztřesená dlaň. Zvedneš hlavu a spatříš snad ty nejdokonalejší smaragdové oči, které jsi kdy mohla vidět.
S překvapivou důvěrou ho chytneš za příjemně teplou dlaň a necháš si pomoct postavit se na nohy.
Svět se zastavil, jste jen vy dva. Nikdo a nic, co by vás mohlo vyrušit neexistuje.
"Pojď. Nastal čas." Zašeptá a ty, naprosto omámena tou nadpřirozenou krásou jen kývneš a necháš se vést.
Nevíš kam, nevíš ani s kým to jdeš, ale přeci jen jdeš. Je ti to jedno, záleží ti pouze na kouzle těch očí.
Stará chatrč uprostřed lesa působí pustě, ale něco uvnitř ti říká, že to tam bude krásné. Vejdete a ty zjistíš, že ses nemýlila. Vypadá to jako pohádka.
Krb je zapálený, před ním krásná, bílá kožešina a rudá pohovka.
"Posaď se, uvolni se. Pak to nebude bolet." Promluví ti u ucha skleslým hlasem a dovede tě přímo k pohovce.
"Ani nevíš, jak mě to všechno mrzí. Tak rád bych ti nyní věnoval polibek pln lásky. Místo toho, ale musím udělat tohle…" Přitiskne jemné rty na tvé a ty bezvládně dopadáš na pohovku.
Nevidíš už, že anděl, který tuto službu plní každým dnem, nyní dopadá v slzách na tvé tělo a smutně tě líbá.