V záři světel usíná město
vlak se kymácí v rytmu prašců
a v nejvyšším patře koleje
zpívám si svý osamělý blues.

Blues o jedný notě
pod matnou září žárovek
možná trochu monotónní zdá se
i když je a bude o tvý kráse
o krvi která ti v žilách vře za horkého poledne
o rukou které hřeju prokřehlé podzimním večerem
o objetí které na rozloučenou dáš mi před odjezdem vlaku
a o tom posledním pohledu
který už nepatří do tohohle neurčitýho světa
o té cestě zpátky kdy nesu tíhu všech loučení a touhy
spalující a nevyslovené
té odvěké touhy kterou cítím v každém tvém polibku ...

Teď zbývá mi jen blues o jedný notě
co zpívám si i hraju o samotě
co zůstává když v teplu pokoje
závidím měsíci který opatrně sobecky a neslušně
nakukuje oknem k tobě
vidí jak usínáš
a brouká si mý blues o TVOJÍ NOTĚ