Byl den jako každý jiný, každý vstával do práce, školy či na brigádu. Dnes tomu nebylo jinak ani u Liama, počítačového maniaka, jak jej všichni z města Sunset Valley nazývali. Na tu neobvyklou přezdívku si již Liam zvykl, protože si přiznal, že asi opravdu maniak přes počítače bude. Dnes byl osudný den, jeho osudný den. Ach ano Liam si šel dnes hledat práci. Předevčírem dospěl a ukončil školu a tak není divu, že se začal rozhlížet po nějaké práci. Dnes měl jít na tři pohovory. První pohovor byl v centru města u starosty. Ucházel se o místo, jak jinak než inženýra přes počítače.
Bylo něco málo po půl osmé a Liam právě dosnídal. Ještě si šel vyčistit zuby, podíval se na sebe do zrcadla, vzal si kufřík, ve kterém měl podklady, které by po něm mohli chtít, a vyrazil směr centrum města. Jakmile došel ke starostovi vešel do ohromné budovy. V recepci se ohlásil, že zde má mít schůzku, mladá slečna asi tak dvacetiletá jej obdařila zářivým úsměvem a pokynula mu rukou k výtahu.
„Poschodí čtvrté, první chodba vlevo. Jsou to ty čtvrté dveře s číslem 592. Přeji mnoho štěstí,“ oznámila a popřála Liamu štěstí a dál se věnovala svým povinnostem. Liam naopak se rozešel k výtahu, zmáčkl tlačítko s číslem čtyři a nechal se vyvést do čtvrtého patra. Tam se vydal přesně, jak mu recepční řekla. U dveří s číslem 592 se zastavil. Zhluboka se nadechl a zaklepal. Ozvalo se „Dále“ a on vešel. Za ohromným stolem seděl starosta a s někým vedl důležitý hovor. Mezi slovy pokynul rukou Liamu aby se posadil naproti němu. Liam tak učinil a mezi tím co starosta telefonoval, si vytáhl podklady, které by měl potřebovat. O necelých pět minut později zavěsil starosta telefon a podíval se přísným pohledem na Liama.
„Tak mladý muži, vy se ucházíte o místo inženýra a správce administrativních sítí?“ otázal se starosta a čekal na odpověď. Liam pokýval hlavou se slovy:
„Ano pane starosto. Rád bych zde pracoval přesně na tom postu, který jste teď říkal.“
„Hm mm no tak mi dejte vaše certifikáty, osvědčení a životopis,“ řekl bez známky nějaké emoce starosta a převzal si od Liama vše co chtěl. Ani se do papíru nepodíval a pronesl.
„Já si je v klidu pročtu, vy teď můžete jít. V případě zájmu vám zavolám,“ řekl barytonem, který jasně oznamoval: Jestli se mi bude chtít, příjmu tě.
Liam si povzdechl a odešel. Nevypadalo to, že by o něj starosta měl zájem. Zatřepal hlavou a raději se vydal na druhý pohovor, který byl v budově astronautů. Tam měl vyhlídnuté pěkné pracovní místo. Dělal by konstruktéra programů a počítačových simulantů, které by budoucí kosmonauty měly připravit na život ve vesmíru. Ale ani tady to nebylo nijak moc valné, vzali si Liamův životopis a oznámili, že mu zavolají. Nezbývalo mu nic jiného než zkusit štěstí v prodejně a opravně počítačů.
„Dobrý den, já se ucházím o místo programátora a administrátora počítačů,“ začal Liam, ale nestihl doříct úplně vše, jelikož mladá žena, které onen obchod patřil, se na něj usmála a bez toho aniž by po něm něco chtěla, řekla:
„Oh vy jste ten Liam co je maniak do počítačů, nemýlím li se?“ zeptala se mile, Liam přikývl.
„Tak to je skvělé vaší pověst znám, navíc před třemi lety jste mi byl opravit počítač. Možná si to již nepamatujete, ale já ano a proto vás s okamžitou platností přijímám!“ řekla vesele a začala vypisovat smlouvu. Liam jí pak ještě celý překvapený podepsal. Poté mu byla ukázána jeho kancelář, ve které se hned zabydlel.
Ano, každý den je všední, ale ne každý jej má stejně stereotypní. Někomu přinese milá i nemilá překvapení, někomu zase naopak den nepřinese nic a někoho pěkně posadí „na zadek“.