Jaký je člověk bloud, když je mu šestnáct let
a na ničem mu vlastně nezáleží
a noc ho přiměje na lásku pomyslet,
když činí její rty podobny marcipánu
a tento pohled mu pak v mysli leží.
- Vždyť víš, že já na tebe myslet nepřestanu. -

Jaký je člověk bloud a jak zbytečně se trápí,
přestože smířen je s tím, že nezmůže nic,
přestože myslí si, že víc už ho nepřekvapí
její smích, co protne vzduch
s mrazivou lehkostí necudných tanečnic.
- Budu s tebou, dá-li Bůh. -

Jaký je člověk bloud, když je mu šestnáct let…
Ale na tom mu vůbec nezáleží.
V plamenech polibků zatouží uhořet,
a že to bolívá, když se spálí,
to si v tu chvíli uvědomí stěží.
- Ta něha zmizela někde v dáli. -