, 24. 5. 2009, Povídky
„Raziehina podlaha je nejčistší ze všech,“ řekla jednou Ana, „ protože vždycky, když přijde domů, dá si nohy do lázně.“
„Ano,“ odpověděla jí Íránka, „u mě je to tak, že do postele bych mohla jít třeba bez sprchy, ale s čistýma nohama.“
„A proto je Raziehina podlaha nejčistší, vždyť to říkám, v jejím pokoji je jako v nebi,“ Anin bonton zanikl v jejím smíchu a Razieh jí uštědřila kamarádský políček…
Nikdy jsem nepoznala jemnější a inteligentnější dívku než Razieh. Má v sobě skromnost, i kdyby mohla předstoupit před miliony a předávat jim své pravdy. Řekla mi, že nerada mluví, pouze tehdy a tam, kde cítí, že je to zapotřebí.
Jeden z prvních večerů, v němž jsem ještě propadala depresi z osamělosti, jsme seděly s Razieh v kuchyni dlouho do noci. Mluvily jsme o jazycích a toleranci a pak ještě mnohokrát. Po jednom takovém večeru jsem napsala:
Ein Mädchen sagte mir heute eine so einfache, aber sehr wesentliche Sache:
Jeder weiss und jeder fühlt,
im Norden und auch im Süd,
was Recht, Frieden und Freiheit ist.
Die Macht verpasst nicht ihre Frist!
Sie nämlich hat ein andres Ziel -
ihr Mund ist heiss, ihr Herz ist kühl.
„Každý ví, kde hledat svá práva,“ řekla mi tehdy, „každý ví, co je to mír, a lidé netouží po ničem jiném než po normálním životě.“
„Proto asi záleží na tom, kdo za ně mluví…“ pokračovala jsem v její myšlence. Shodly jsem se na tom.
Jindy zase litovala, proč je na světě tolik rozdílných jazyků, že to možná vede až k deziluzi: „Vždyť ve svém jazyku můžu vyjádřit i ty nejjemnější rozdíly a nebolí mě přemýšlet.“ Možná to byl jen povzdech u mytí nádobí, ale asi chápu, jak to myslela. Lidi ta rozdílnost od sebe vzdaluje a ne každý je ochotný obětovat kousek svého já cizí řeči, protože to musíte, pokaždé. Chtěla by zakopat veškerou deziluzi…
Co Razieh říká ten mír jsem poznala při prohlídce vídeňského UNO-City. Kontrola nukleárního programu může být velmi ošidná. „Já vím, mám pocit, že v mém městě je taky jedna stanice na kontrolu využití jaderného programu,“ doplnila prohlídku. Zeptala jsem se jí proto, kdo tu stanici řídí: „Vláda?“ „Ano, vláda.“ „A kdo řídí jaderný program?“ Razieh vykouzlila jeden z těch svých krásných rezignovaných úsměvů: „Taky vláda.“ Copak musí ti malí, a přece velcí lidé rezignovat?
Jak miluje svoji rodinu, milují se vlastně navzájem. Jen málokdy jsem viděla takové pouto. Podporují ji ve všem, často jí volají. A pak, až dokončí ve Vídni své doktorandské studium biochemie, vrátí se tam, tam domů, řekla.
Většina z nás zažila chvíle, kdy se naše duše opojená alkoholem vzdaluje kamsi do prázdna, cítíme se lehčí a po ránu zas samozřejmě těžší o bolest hlavy a výčitku. Razieh tenhle pocit nikdy nepoznala. Je muslimka. Její náboženství jí nedovoluje pít. Proč u nás vlastně panuje představa, že alkohol lidi spojuje? Vyprávěla, že byla pozvaná na večírek, kde se samozřejmě pilo. Odmítla. „Proč, jsi nemocná?“ ptali se jí kolegové. „Nejsem,“ odpověděla, „nemůžu pít kvůli svému náboženství.“ Mávli na ní rukou, ale neví, jestli pochopili. „Nebojím se to říct,“ vysvětlovala nám. „Samozřejmě,“ odvětili jsme. Ale potom jsem si položila otázku: Byla by moje odpověď stejná před půl rokem, když jsem žila svým zabedněným pražským životem?
A co šátky, kterými si ženy z Dálného východu zahalují hlavy? Vlastně to není tak dávno, kdy se tento problém v Evropě řešil, a dodnes není zcela jasno. Můžeme to všem těm Arabkám, Íránkám, Iráčankám a dalším jednoduše zakázat? Mají se natolik přizpůsobovat naší kultuře, aby v ní mohly žít? Odpověď neznám, vím jen, že Razieh svým jemným hlasem vysvětlovala: „Žena podle našeho náboženství je krásná, krásnější než muž. Musí se proto zahalit, aby patřila jenom jednomu muži. Je to naše náboženství, nemůžeme ho změnit, když v něj věříme. Vždyť i křesťanské ženy by měly podle své víry chodit se zahalenou hlavou.“
Ona nemá ráda zklamání a opouštění, nerada se vzdává, ale všechno přijímá s líbeznou pokorou. I její vzdor je pokorný a proto ještě víc vyniká její krása. Celou svou duší se dovede oddat tomu, co je pro ni důležité. Kdybyste jen zažili íránský Nový rok v Raziehině pojetí. Neslaví ho v lednu, nýbrž v březnu, když všechno začíná žít. Uvařila spoustu jídla – rýži a papriky, salát a jeden stůl v rohu dekorovala na svůj svatostánek. Na ubruse vyšívaném zlatými nitkami ležel uprostřed Korán a dál zrcátko, ocet, osení, jablko a každá z těch věcí byla symbolická. Asi tak jako my zdobíme stromečky a rozkrájíme na Vánoce jablka, abychom v jejich jádru našli svoje štěstí. Proč by nám měli být ti opálení lidé s černýma očima tak vzdálení?
Ach, kolik pravd mi Razieh dala, kolika pravdami mě naučila pozorovat věci kolem sebe, ale tak lehce, jednoduše, úsměvem, či pokývnutím hlavy. Za ty dvě věci bych ji následovala až na kraj světa. Jak dokázala být neskutečně krásná, když vyšla ze sprchy s rozpuštěnými vlasy a zářícíma očima, jaká jemná pokora plane v jejím obličeji orámovaném šátkem. Přála bych si někdy tak strašně sobecky na chvíli ukrást její duši.