Krajky rosy v okně na skle
stékají se v tučné kapky.
Tak se noční tužby zvadlé
končí v slzách, v cípech látky.

Hle, urputná dívčí hořkost
lomcuje tiše holými ramínky,
hlodá duši. Ranní Lítost
zlá, však nezaplaší v očích plamínky.

Ramena se ještě třesou,
nic Mu nevyčítá, v tváři plane,
mlhy se válí, než se k nebi vznesou.
Byl jsi Můj... přec byl jsi se mnou Pane.

Vstává, drobnou rukou hladí,
nočních snů ticho vyhaslé.
Vychládá vlhko, jenž teď chladí,
Zavírá snář, myslí si své.