, 20. 5. 2009, Povídky
Jak jsem začala psát? Nevím, přišlo to tak z ničeho nic. Ve dvanácti jsem složila oslavnou báseň na tetinu kočku a taky na zubní pastu perličku, které jsem doplnila sličnými obrázky. Potom přišlo „Jaro“ a „Noc“ a všechny jsem si je uložila do alba na fotky. Byla jsem na sebe hrdá a maminka mé snažení pochválila, vždyť kdo jiný než maminky podporují dětské choutky s puncem umění. Škola ovšem skýtala větší možnosti k nesmrtelné slávě. Ať už to bylo pro jejich naivnost, či originálnost, otiskli mi dvě dílka o pobytu na šumavské škole v přírodě do místního plátku v rubrice „škola“. Moje nadšení neznalo mezí … kolik že jsme ve volných chvílích kreslili obrázků a v řece Vydře viděli pak oblázků?
Potom přišly zamilované chvíle a chvíle romancí, tolik vzdálené od života svou bolehlavovou deziluzí. Nenaplněné příběhy milenců, či naopak zpola filozofické mření u jezera po boku Vinnetoua a volání cest v rozpletené mysli Bilba Pytlíka. Pak přišly tóny, melodie a spousta hlasů a já volala celá hladová po kouzlu Galadriel.
S Thomasem Mannem přišla realita, i když realita poetická. Točila se mi hlava z toho, jak krása přechází v hnus a hnus v krásu a v tom čase jsem objevila symbol. Neříkej všechno, učil mě, říkej jen to, co je nezbytné, naznačuj. A prokletí básníci dodávali: méně je víc. Podlehla jsem jim, naprosto vyčerpaná metaforami a oxymórony, elipsami či metonymiemi, jež souhlasně nazýváme tropy. Villon mi nabídl paradox a já po něm sáhla jak divá.
Tenkrát jsem poprvé objevila možnosti prózy, ale bála se ji uchopit. Vyšla z toho spousta nesouvislých obrazů, jimž jsme ve vší definičnosti říkali líčení. Šlo to samo, bez snahy, bez přemýšlení, a přesto jsem si připadala jako stroj na sny. Musela jsem svoje ubrečené, bezživotné, či přeživotnělé výtvory číst před třídou, ale kde byla hrdost a nadšení? Snad jen trochu zadostiučinění, když příklad našeho mladého modrookého učitele zněl: tam slyšel jsem šumění potoků a cítil vůni květin. S velikou pompou jsem pohřbila i tento ideál. Ani nevím, proč jsem si myslela, že mě bude chápat a pomůže mi mé mlhavé myšlenky zhmotnit? Poslední dveře jsem zavřela ve chvíli, kdy nám asi v sextě svým líbivým hláskem oznámil, že nyní pročítá Manon Lescaut. Nehledala jsem příčiny takovýchto jeho literárních choutek, ale moje vášeň sahala po něčem jiném, životném, syrovém… Nana! Ta sprostá holka s bílou růží ve vlasech mi vrátila touhu po realitě. Zatímco moje básničky zůstávaly stále na prahu snového neznáma, moje příběhy byly jasnější a krutější. Jako ten o gejše, která se oddá celou duší a zaplatí za to smrtí… byla stále tak krásná, bledá, jen na ten pramínek krve, vytékající z úst. Dostojevskij! Krása v těch věcech na pokraji smrti a zatracení. Čechov a jeho marnost. Pohřbívala jsem se za živa, ale nedokázala jsem opustit krásu, nacházela jsem ji tedy v marnosti, ve smrti a připadalo mi, že je čistější a jasnější než kdy jindy. Ano, jen mladá smrt, smrt krásy dokáže vykoupit i krásu díla. A tak jsem objevila romantismus, Máchu a Werthera. Ještěže jsem záhy vystřízlivěla.
Přišel Žáček, jeho České moře a Ptákoviny a moderní próza, ale i Boccaccio a moje první hra. Literární seminář, znásilněný výklad Ortenovy Ohnice, haiku z iluminovaných řas a Aniččina hra na samotu… kdoví, třeba ji ve své malichernosti cítila, ale já byla opuštěna všemi a najednou i svou poezií. Stala se z ní bezvládná membrána duhových obrázků a nikdo z mých pubertálních kamarádů nechápal význam slova „extáze“. Zatímco Anička „padala“, já přelézala Harz s Heinrichem Heine. Četla jsem Loreley v šesti překladech, stvořila jsem sedmý a jako si malé dítě uvědomí význam svého egocentrismu, napsala jsem poprvé o významu básníka:… jak básník se rodí, řekni mi, z hlíny snad, strachu bez viny? A poprvé jsem sklidila uznání od svých učitelských pa-vzorů. V soutěži začínajících básníků však dali přednost pocitu baletky na laně před mou rozervanou duší básníkovou.
Psát jsem nepřestala. Přesto byly moje povídky strohé, krátké, bez konce. I když jsem věděla naprosto, o čem a jak psát, všechno se mi na papíře rozplynulo. Nedokázala jsem opustit ten svůj svět mezi světy, nedokázala jsem žít ani v realitě, ani v naprosté deziluzi. A v této podivné době jsem napsala „Pahorky v mlze“, příběh dívky, která se vydává do války s ne dost jasnými představami o ní, ale s touhou pomoci. Tajně jsem ho vytiskla v pěti exemplářích a poslala do soutěže. Vyhrála jsem druhé místo. Reakce mých učitelů byla zvláštní, jakoby projevovali naprostou lhostejnost, nebo dokonce závist. Ale poprvé jsem se mohla na vyhlášení setkat s lidmi, co se mi podobali, co mi dávali naději, že věřit a snít není jen nafouknuté nic. A s tímto naplněním jsem se svěřila i své třídní … nepochopila ho a já se zařekla, že to všechno je snad jen nemoc, ze které se vyléčím, a budu poslušná jak ty pravidelné dvojstupy mých spolužáků. Přestala jsem psát. Byly chvíle, kdy jsem tupě zírala na svou cenu a bezhlase si opakovala: možná mám přece jen talent. Ztratilo se napětí, ztratily se deprese, ale ztratila se i má chuť do života a chuť psát. Vše, co jsem zkusila, byla jen slova, bez barvy, jak hloučky vaty.
A pak nastala má maturitní písemka. Nevím, jestli ve mně hlodala trocha pomsty vůči mému kantorovi rozbředlých slov, který počítal každý puntík na šatech románové slečny, ale vzepřela jsem se. Napsala jsem povídku právě o lidské deziluzi a nestálosti. Bylo v ní všechno – realita, symbol, syrovost a životné vnímání, byla jsem v ní já sama a… dostala jsem za 3. Má duše nebyla pochopena! Moje maminka tehdy zatlačila proti mé vůli na češtinářovo špatné svědomí a vyslovila přitom taky moji touhu, kterou mi později vymluvila: vždyť by chtěla jít studovat češtinu a vy jí dáte za tři! Zbledl prý a se zaťatými zuby přepsal známku na dvojku. Nebyla jsem z toho nadšená, nepřála jsem si to. Ale už je to dávno…
Jak jsem rostla a stárla, začala jsem u sebe pozorovat zvláštní stavy. Takové, v nichž dokážete všechno, naprosto se odevzdáte, ale dost vás vyčerpají. Moje vnímání se začalo prohlubovat a vracet kamsi do minulosti… poezie je všude a všude jsou také lidské příběhy. Literatura dává a taky bere, když jí odevzdáváme kus své osobnosti, který musíme odevzdat, abychom se s ní zasnoubili. Nutí člověka k zodpovědnosti být člověkem, jenž si čas od času musí splnit svůj sen téměř dítěte: … dnes, dnes, dneska začnu psát!