..Když jsem já přišel prvně do opravny počítačů asi jsem se tak divně necítil, jako dnes Liam...

Po tváři mu stékal pot a vždy, když najel zrakem na nějakého pracovníka sedící u svého stolu s vážným, ale pohrdavým postojem, Liamova radost z nového pracovního místa opravdu placeného klesla níž, a níž. Celou místností prošel dřív, než se stihli zaklapnout těžké černé dvěře od ředitelova kanceláře. Když zazněl mohutný dutý zvuk, Liam se velmi lekl, otočil se a šel se podívat, jestli jsou dveře pořádně zavřené. Pak už nikam nešel. Zastavil se a zřejmě čekal, až příjde řídící a všem ho představí. Vzpomněl jsem si, že když jsem já zde začínal, pan Velkhra, místní ředitel mi po telefonu jen řekl číslo svého stolu. Zvedl jsem se: "Tady žádné představování neplatí. Pojď sem, tady je jeden stůl volný."
Přišoupl si brýle k nosu a šel. Evidentně si novou práci představoval jinak - spoustu skvělých nezamlklých lidí. Místo toho jen potetovaní alkoholici, kteří zajisté ani nemají maturitu. Liam si tedy sedl vedle mne a zeptal se, co má tedy dělat. "Pche, tady se opravují počítače!" posměšoval se jeden z těch,kteří tu skončili jen proto že je nikde jinde nevzali. Nahlédl ke mně do počítače a viděl, že si hraju pacmana. Nejspíš se chtěl dát se mnou do řeči, ale na poslední chvíli si představil reakci a poznámky ostatních. Asi ve mně viděl jakousi oporu. Bohužel, ale ani já jsem nikdy nechápal do noci se učící šprty a lidi pracující pro zábavu.
Vchodní dveře se rozletěli a vstoupila do nich slečna Dürchová. Zabrblala objednávku na zpravení jejich nového elektrospotřebiče XP. Vzal jsem ho do ruky a podal jsem ho Liamovi se slovi: "Tak ukaž, co umíš."
Sedl jsem si a dál hrál svého oblíbeného pacmana. Uběhla jen chvíle a Liam už byl hotový. "Byla to jen chybka jednoho antivirového programu, který zakazoval jakékoli instalace." Řekl poněkud směle, ale na celou místnost a velmi jistě. "Tady, máme na všechno čas." Odvětil však jeden též zde pracující chlapík, závidějící Liamovu jistotu a pracovitost. Liam zřejmě nechápal, proč je v této opravně tolik zaměstnaných, když nárůst nefungujících spotřebučů není tak veliký. Liam už nevydržel prázdnotu chvíle: "Vždycky jsem chtěl vlastní opravnu. Neměl jsem ale na to peníze. Známým jsem opravoval zadarmo a nikdo jiný už ke mně nechodil." řekl. Řekl to smutně. Poznal jsem, že si opravdu přeje mít svůj vlastní, byť malý podnik. Bylo mi ho líto. Je mladý a nezkušený kluk, který se má řadit mezi poněkud nevychované a sprosté lidi, kteří si od opravování počítačů představují něco jiného. "Já když jsem byl malý, chtěl jsem být politikem." řekl jsem, aby nevypadalo, že je mi jeho řečnění jedno. Vtom přišel pan Velkhra: "Á, vidím, že se naše nová posila už zabydlela! Přišel nám pomoct s opravami počítačů." Když to říkal, Liam měl sklopenou hlavu dolů. Věřím, že neměl rád veřejné projevy o jeho osobě. Pan Velkra vešel do své kanceláře a chlapi už se zvedali k odchodu. Zavřel jsem hry, vypnul počítač a řekl, že tady už padla. Byl překvapený, že je jeho první pracovní den tak krátký. Znovu si přisunul své brýle k nosu, zbalil věci do své malé červené tašky a tichým krokem mě následoval. Pobídl jsem ho, aby vyšel první. Sám jsem pak otočil kartičkou zavřeno a dveře zavřel. Zděšeně se podíval na hodinky. Přešel ulici a čekal na příjezd městské hromadné dopravy. Cestou domů jsem přemýšlel, jestli příjde i zítra...