Jarní, teplý větřík si pohrává s lemem mé fialovo-červené sukně, čechrá sluníčkem melírované vlasy a jemně ošlehává mé tváře. Jen tak ležím na zemi promočené ještě před pár dny tajícím sněhem. Vlhká tráva mě studí do zad na které se lepí mé rosou zmáčené tričko, ale mě to nevadí, protože mě ze předu hřeje zapadající slunce. Připadám si jako kdybych sluneční paprsky na své pobledlé pleti necítila už bůhví jak dlouho. Skoro jako bych zapomněla jak takové slunce hřeje. Znovu si začínám vybavovat zpěv ptáků, jež se v zimě nedá jen tak někde zaslechnout. Moje oči si začínají zvykat na pronikavé sluneční světlo, které mě bodá do očí. Vůně rozkvétajících stromů je tak pronikavá, že mě na chvílí odtrhává od starostí všedních dnů. Nadechuji se i vůně čerstvě posekané trávy, vnímám jen krásy nadcházejícího jara a přemýšlím nad jeho jedinečností. Je to snad nejlepší roční období. Všechno se po šedé a promrzlé zimě vybarví; tráva je zelenější, nebe modřejší a lidi už nedávají tak najevo že mají deprese z nedostatku vitamínu D... Není horko jako v létě, ani mráz jako v zimě, ale na rozdíl od podzimu je příjemné teplo. Slunce vás nepálí do kůže a těžko z něj dostanete rakovinu, jako když jste o letních prázdninách na Filipínách bez opalovacího krému. I ranní cesta do školy se už neodehrává ve tmě. A velikonoce: doba žluťoučkých kuřátek, sněhobílých beránků a jiných dobrot. Zvířátka vyvádějí mladé… nebo spíš pouze vyvádějí. A co názor, že je jaro miminkem léta? I když občas to podle počasí vypadá, že mu už dlouho nikdo neměnil pleny.
V tom mě ze zamyšlení vytrhne něčí stín dopadající na můj obličej. Slunce mě přestane pálit do prohřáté kůže na obličeji. Prudce se otočím abych se podívala kdo mě vytrhává z úvah.
„Michale?“ překvapeně vydechnu když zjistím kdo stojí za mnou. „Jsi tady už dlouho?“ zeptám se po chvilce pronikavého ticha, které mi trhá uši.
„Pár minut,“ usměje se a klekne si ke mně. Cítím jeho pohled na mém rudnoucím obličeji. Oči upírám upřeně před sebe, někam ke stále ještě zapadajícímu slunci, i když se na nic konkrétního nedívám. Slunce mi vypaluje do oční sítnice svůj obrys. Koutkem oka zahlédnu jak se Michal usmívá mé rozpačitosti. Podívám se na něj, i když vím že rudnu až ke kořínkům vlasů. V hlavě se mi honí jen dvě slova: řekni něco! Přemýšlím nad vhodným tématem, ale nic mě nenapadá. Můj chvalozpěv o jaru zřejmě není nejvhodnější námět na rozhovor. Podívám se na Michala, abych se ujistila že je stejně bezradný jako já. V tom se ke mně nakloní. Bez rozmýšlení ho políbím na rty a mé myšlenky se věnují už jen jemu.
Hlavně proto mám jaro ze všech ročních období nejradši; protože kromě toho že kvetou stromy a květiny, většinou rozkvete i láska. V tom tkví osobitost jara.