Seděla jsem v kuchyni a rukou objímala hrnek s čerstvou kávou. Ranní noviny, ležící na stole, upoutaly mou pozornost. Očima jsem přelétla titulek přes půl stránky: ,,Obyvatel Sunset Valley závratně zbohatl na počítačovém programu“. Moje oči se zájmem klouzaly po papíře a zastavily se až na jméně dotyčného šťastlivce. Usmála jsem se a usrkla kávy ,,Je čas, navštívit starého známého.“ Šeptla jsem si pro sebe. Po snídani jsem se oblékla do starých jeansů a obyčejného trika, abych nevzbuzovala pozornost. Nastartovala jsem auto, stojící před mou „tvrdě vydřenou“ vilkou a vyjela. Měla jsem namířeno na druhý konec Sunset Valley. Motor tiše předl, když jsem projížděla ulicemi. Nechala jsem se unášet vrzušujícíma myšlenkama na dnešní večer... Zaparkovala jsem před domem, který rozhodně nevypadal jako dům milionáře. Na okamžik jsem si pomyslela, že jsem možná spletla adresu. Zaváhala jsem, ale pak jsem si vzpoměla, že taková skromnost je přece Liamovi podobná. Sebevědomě jsem kráčela k domku. Zazvonila jsem a pár vteřin na to se otevřely dveře. Tmavý pokoj-možná obývák osvětlily sluneční paprsky. Povědomá tvář se najednou zatvářila vyděšeně, když pohlédla do mých vzrušených očí. Poznal, že něco chystám. „Liame, drahoušku! Tak ráda tě vidím.“ Usmála jsem se na svého bývalého nejlepšího přítele. Rukou jsem ho odstrčila a bez vyzvání jsem vstoupila do pokoje. Cítila jsem, jak se mi jeho pohled zarývá do zad. Rozhlížela jsem se po domě a hledala něco jako trezor, plný jeho milionů. ,,Marcelo? C-co tady děláš?“ Vykoktal ze sebe. „Dlouho jsme se neviděli, přišla jsem tě pozdravit.“ Nedívala jsem se na něj, pořád jsem očima přejížděla po zdech pokoje. „Vypadni z mého domu.“ Rozkřičel se. „Co ta náhlá nepřátelskost?“ Otočila jsem se na něj s úsměvem. V tom jsem zahlédla něco blištivého na druhém konci místnosti. Byla jsem si jistá, že je to to, co jsem hledala. ,,Divíš se? Po tom co jsi mě tak nechutně podrazila?“ Ztlumil hlas, když z oken sousedních domů začali vyhlížet lidé, co se to děje. „Vlastně ani ne.“ Zamířila jsem ven ze dveří. Už jsem věděla, co jsem potřebovala. „Měj se Liame, brzy se zase uvidíme.“ Široce jsem se na něj usmála. Jeho výraz byl stejný, jako když ho zatkla policie za vyloupení banky. Přitom jsem onohu loupež největší banky ve městě měla na svědomí já. Z jeho pohledu jsem vyčetla strach, jak věděl co mám v plánu. Po těch letech přátelství to uměl dokonale poznat. Autem jsem zajela za roh a připravovala se na večer... Když se setmělo, převlékla jsem se do tmavého oblečení, vzala si svou sadu na odemykání zámků a běžela k Liamovu domu. Bylo už zhasnuto-chodit spát se slepicemi mu bylo také velmi podobné. Nasadila jsem si rukavice a pinzetou zašťourala v zámku. Dveře se otevřely skoro jako samy. Ach, tak lehkou loupež jsem ještě nezažila. Pomyslela jsem si. Vklouzla jsem do domu, jako myška jsem klekla ke gauči a odsunula ho. Ale jak odemknout trezor? V tom jsem si vzpoměla na Liamova šťastná čísla-zadával je pokaždé když si vsázel. Otevřela jsem tretor, jako mávnutím kouzelné hůlky a spatřila peníze. Hory peněz, které jsem rychle sládala do připraveného kufříku. Trezor už byl prázdný a můj kufřík naplněný velkými bankovkami. Na konferenčním stolku jsem spatřila pero a vedle něj blog. Svým škrabopisem jsem na něj napsala ,,Pozdrav od přítelkyně“ a vložila jej do trezoru. Pak jsem se jen s hřejivým pocitem zadostiučinění vracela domů z další podařené loupeže...