Bůh snad mi odpustí
že doma mám růže místo růžence
a že místo zpovědi píšu vyznání
Tvým chladným očím

že vězním všechna přání
v jedné jediné myšlence
a jak je propast hluboká
zjišťuju tím že do ní skočím

Že místo vody piju na ex
víno co není ani mešní
a zaháním všechny své můry
hříchy pozemskými

že včerejší prošlé zprávy
pro mě jsou teprve dnešní
a že se cítím jako labuť v kleci
i mezi svými

Bůh snad mi odpustí
mou sobeckou nevědomost
že věřím hvězdám kartám osudu
a ...Tobě
že povýším žhavou nenávist
nad němou lhostejnost

Ale jak můžu... proboha...
odpustit já sama sobě?