Musím začít od smrduté hnijící podlahy,
zkusím tvrdošíjně zbavit se té zkamenělé dlahy,
protože já měl náročnou a tesající námitku
na moji zašlou černou tělní omítku.

Zasadit si nový svobodný strom se zelenými lístky
a spláchnout v nic rozlézající duševní bolístky.
Svou utichají mysl uvést ve var ,
aby kořeny a větve měly smyslu tvar.

Poslední rozežraný leností pór
nemá východ, bude vyladěný pól
jak vzrostlé obilí v mé zemi, ale nastávající pole
skřehotá v blyštících živinách zkázy v dole.

Kamž vlivem zlostným zasahuje mne blesk,
i v mořích lidských švábů radostný potlesk
žral,ale já se v útrobách mých vydal, abych našel lesk
a zakopal v katakombách strachu svůj stesk.

A roztočil s odhodláním a s olejem ztrouchnivělý vřídel,
aby v otvoru tmavém roztáhnul jsem vůz křídel
a oprášil peří své, teď už nové a k nebi vzdal krovy.
Led odporu, hrůzy a lhostejnosti taje
na mne, když mé letky, vypadající pestře slovy,
skrývají blankytno a vítají modř, jež v srdci mém hraje.

Odhalilo rub a líc v muži a leštící se pohov
rozšířil se v obzor a v duši mé počal lov,
při němž udíb slov křižník velký Albatros,
povzbudil slastný let, říkajíce abych rost.

A utáhl oblakům a emocím uzdu
a čekat nechal čas ve vzduchu než utržím blaženou mzdu.
Tekoucí dobro mám,
budoucích dob román.

Vynořila, omámila hladící jemná u tváře
rodící, množící a opájející žlutá záře,
zalila se spektrem barev celá aura,
skolila něžností a rozpustila vnitřního divokého maura.

Blahodárný lék dala do oscilujícího štěstí,
hned obratem sílící spokojené vítězství se blyští.
Ona dává štědrému vlídnému nitru
darem dalším teplou klidnou mitru.

Která ušitá je měkce a pohodlně jako lesní mech,
v němž nadšením by v práci nehybně každý lech
a otráven v krásný prožitek, ne v sen
trvale uchvácen rajským dnem nesen.

Jako prostor roste ve vesmíru,
takový mám nekončící pocit v míru,
jenž je neochvějnou a stálou pomocí
v soubojích s gravitační umřelých sluncí nemocí.


Už tedy netížil mne v rozhled věčný trám,
který mou peřinou bolesti byl,
s ním budil jsem se mladých rán
a v zoufalost mi radil.

II
Se vzpomínku na dlani, jež je plná krve,
v historku o proměně tmy v světlo Vám budu vyprávět prve.
S námahou a svědomitě přelezl jsem tragický plot,
za ním se území svobody nalézalo, ale vyžádal si píle pot.

Za barikádou víry zdravé a hezkého života
se objevila hranice, tedy soudcovská porota.
Poštěstěn a obdařen byl jsem poslán s divotvornými klíči
před stavbu rajského edenu, hnán chtivými chtíči.

Odemknout snad bílé a kvítím zdobené dveře,
obrůstající je marně hledajících tvorů keře,
jež byly zrcadla a stíny povah prolhaných duší
a ty hlasitě na vrata cest zdrceně buší.

Otevřel jsem s očekáváním vítajících a hodných bran,
odlétlo z hnízda mého naposledy hejno lstivých vran.
V poblouznění z čistoty, jež jsem v sobě zasadil
a krokem v kroku jsem struny své doladil.

Viděl jsem v tomto tvůrčím kostele,
že osud můj v duhu blahem život stele.
Do rozkošné a vyrovnané snové podoby
a do živé a bdělé smíchem doby.

Lákán probudil se pumpující sval,
horoucí sen přání, promnul oči, vstal.
Dítko nadchnuté vidí jiný svět,
už ne zákeřný, ale laskavý odraz duše v květ.

Ten očistil hbitě prach ze svých řas,
aby čilý výtvor zkoumal vše rychle zas.
Bylo po velkolepém porodu,
s oddychnutím rád, že překročil jsem suchý brodu.

Ale proč nepokračovat ve vůni jasu dál,
když tvořivý z růží duch ve mne plál.

Paprsky lásky a soucitu v těle,
to nebyl začarovaný kruh,
já trik úniku znal, a proto dobrota ve mne mele
maltu, která vyplňovat mezery bude a stavět jiný druh.

Vyspravená časem je nakažlivá víra,
jež touláním v Pekle bez zbraní už neumíra.
Prostor noci nabídnul přátelstvím roztažené ruce.
Já vzdal hold tedy dnu v černé paruce.

Pasačka, která pásla na obloze žluté ovce,
přijala mne, zvědavého světa vdovce.
Já hleděl do milionů očí.
Rozpoznal jsem, že zem se točí.

Proto soustředil jsem se v záhonu světel dále,
černou zemí byly plné po okraj v katedrále.
Z nenadání přistoupilo ke mne průzračné oko
v hltech proudu, geniovo srdce roztlouklo.

Rozum ozářen byl v celém těle,
když chůdy dostal jsem a vystoupil z zelené postele.
Instinkt moudra v úsilí řekl slůvko,
zpráva jasnovidná, těžká jak olůvko.

Konví lektvaru zalila v plno paměť.
Sudičky ovčí rozsvítily ve mne hojný námět.
I tu šťastný dvakrát a plný kovu začal jsem tvořit
zpěvem myšlení a jak virtuos přírodě se dvořit.


III
!Hyne v sám sebe v trudnou starost,
ten kdo říká, že láska není porost.
Duší jeho bez oázy v poušti duna,
tam v jaro nesvítí ani luna.

Kdyby zvedl zrnko cti písku
a hrabal by až uviděl by ráje vísku.
Kde si od smůly může umýt nohy,
tak, že získá v stříbro lidské vlohy.

V domě svém, ale musel by si topit
a zrnka z písku v mozaiku žití lepit.
Našel by cestu
upředenou ze snu.

Jeho víra našla by pevnou lávku,
když chytil by se nad hladinou splávku,
jenž přepsán je v rozdavačnou hlásku,
ze tmy kapající bílá, přírodní lásku.

Fanfárami štěstí poznávat v roce hvozdů kraje,
v němž si hraj ve stín živého vědomostního ráje.
Vzpomínky uložiti do krabice.
Náznak smutku vyletí v nádheru malující holubice.

Ty své hnízdo vyhřáté opustí,
jen když mládě jejich vejce své rozpustí.
Holubice tvá bezpečná jak hradní věž
chce nasednout v chatrné lodě.
A jestli se to stane, bránu srdce otevři rychle, běž!
Sůl v cukr změní v bažinné lidí vodě.

Když spatří kapitán hostinného ostrova
a opeřenec hlásá myšlenková potrava,
je už rozšířena z vyšlapaného chodníku v dílčí silnici,
a oni, já,sklízet můžu hroznů důvěry vinici.

V nichž šum zítřka zůstal,
v pokračování pozítřka obrůstal
v šířící vábný ponor,
schvácen v každém spravedlnosti humor.


Aby mohly davy v křeči
bránice pokračovat, té slunečné řeči.
Dále, dále pokračovat
v úžas světský náhle omračovat.

Strhnout bytí v jediný toku směr,
aby lid měl láskyplných mraků poměr.
V němž se slastně pluje,
jen, když se úplně obuje.

A odpočívající všeho vláhu,
vydat na svou dráhu!