Ahoj Tome!
bude to kruté pro mě, ale nezbývá mi nic jiného, nedokážu se trápit, ale NENÁVIDÍM TĚ, je to pro mě šílené, tápu v neznámu a nechci tě už znát, protože mi s tebou je krásně, vždycky sem ráda, že mohu býti aspoň chvíli s tebou a jsem ráda, neb si rád ty, jenže já se trápím a když jsem s tebou je všechno pěkné, pak si namlouvám hlouposti, a ty mi napíšeš nějáky takový e-mail a já sem zase nešťastná, né, prosím neodepisuj a ni mě už nikdy nekontaktuj chci být sama a zase se potopit, raději budu věčně v šílených náladách než v pochybách a namlouváni si něčeho co není, těžce se mi píše a raději bych nepsala. Ale jak jinak ti říci co prožívám? Šíleně mě dostal tenhle tvůj dopis, ale musím se konečně postavit pravdě, jenže já se jí už jednou postavila a ona se vrátila, proč se pořád vrací? protože my upadneme znova v myšlenkách hloupých do bludů a pravda je vzdálená realitě, stejně já věděla, že to všechno bude muset skončit, tak proč né teď hned, jak by byl život krásný a pln konečnosti, kdyby bylo jen tak lehké se vším skončit, ze dne na den, kolik soužení a trápení ještě prožijeme, než najdeme člověka takového jakého jsme ztratili: Jsi jediný svého druhu a nikdo druhý není, zjev není všechno( představ si mě bez těla a tělo bez duše, co bude hodnotnější? nic protože obé musí býti spolu aby dávalo celek, jenže tělo je jen slupka duše a neodráží se v něm nikdy naše duše, ta je v charisma, a těžko se prokluzuje na povrch k poznání).
Chceš vědět proč jsem taková tichá a uzavřená? začalo to ještě když jsem byla dítě, až v pěti jsem začal mluvit, nikdo nechápal proč a ani se nesnažili mi pomoct, stáhla jsem se již v tomhle věku do sebe a nesnášela všechno kolem sebe, čím sem byla starší uvědomovala jsem si tíhu světa a těžce nesla jakékoli zklamání, z každého problímku udělám sloní problém(jenže ten slon ty problémy nemá, to je borec!), potom byl rozvod a všechno bylo hrozné, otec mlátil matku, byl ožralý každou chvilku, a já nenacházela úniku ze svých problému jinak než je schovat dovnitř do sebe a utlačit je tam, nesnáším celou svou rodinu, nenávidím je pro to co mi udělali, nesnažili se mi pomoct, jenže já je odsoudit nemůžu měla sem se snažit já , jenomže oni mi ani správnou cestu nesnažili se ukázat, pak bylo jedno období, kdy jsem myslila, že můžu mít někoho ráda, ale on byl chladný, krutý jen o sexu se dokázal se mnou bavit a já myslila, že ho mám ráda, dokonce jsem k němu cítila silný cit, jenže on mě jednou bral podruhé odkop chladně jak malého uštěkaného psíka, který ustavičně štěká a nedá a nedá pokoj, jenže já neštěkala, já se snažila mít ho ráda, ale on nepřijímal můj cit a to mě ničilo silně, po čase jsem se vzpamatovala a snažila se žít zase normálně a do ničeho nespadnout po hlavě, toužila jsem někoho mít u sebe, popovídat si s ním obejmout ho když budu smutná nebo on pomoct mu, ale těžké je hledat v moři, když ty správné rybky mizí a nikdo nechce starou ustaranou škaredou škebli, potkala jsem náhodou jednu, která jak se zdálo jevila jěště zájem , ale hloupá bezhlavost vpustila škebličku do unáhlených citovostí, a zamilovala se ani neví jak je to tak náhlé až překvapující, i když to nechceš, příjde si pro tebe sama jako smrt pro umírajícího, škeblička byla ve své úlitě schovaná pevně a bála se i když neměla čeho, je těžké jen tak opustit svou schránku ve teré tak dlouho žila sama bez povšimnutí, bylo jim někdy snad hezky, ale rybka raději zmateně jednou uplavala, ráda se vracela, ale vždycky zase odešla a popletla hlavu škebličce, která smutněla, jednou zas veselá dívala se na rybičku, kterou měla ráda, nechtěla aby se jen pro hloupou lítost vrátila, blbost přece jen protože je ji líto to by ani nepřijala škebule, vídali se občas a popovídali si někdy škeblička byla ráda že vidí opět rybičku šťastnou a veselou, taky pak byla šťastná, jenže když si pak uvědomila do čeho zase leze, že je to bezedná studna, přání a toužení, řekla si dost - toužit je lidské, myslet je lidské, ale já jsem jen ubohá škebličká, nemohu dál, i když jsem šťastná nedokážu se zabývat svými city, bolelo by mě zas srdíčko a trápila bych se, tak raději ne, i kdybych možná byla šťastnějsí jako kamarádka, nemyslím, že budu šťastná, prostě život plyne a já se v něm šíleně topím, teprve na začátku
vzpomínám na spisovatelé, kteří nikdy nenaplnili svou lásku, která jim na věk byla vzdálená a nedostupná, zemřeli mladí a mou jedinou láskou bude kniha a psaní ... tak dnes žije škeblička na dně moře a hledá kousek místečka pro svůj smutek, a myslí si nebo spíš tuší že všude na světě jsou lidé, jež sami bloudí světem a hledají druhé k sobě, věřím že každý najde jednou toho druhého a jen já budu pouze bloumat na dně a hledat své myšlenky a chyby.
promiň za tenhle netradiční e-mail, ale po přečtení toho tvího jsem to nemohla vydržet a musela ti všechno vyklopit co mi na mysl přišlo, všechno co napsala jsem je pravd, i když bolí toto rozhodnutí, chci přetrhat všechno co by mě mohlo spojit s tebou a omlouvám se za všechno co jsem ti způsobila otravuju tě neustále, a i v tom Alc jsem si tak připadal, že je všechno trapné, a jen jedno ti chci říct, nemysli na můj zjev, na můj mejl a nemysli na mě vůbec, vymaž vše, nic neponech v paměti, proč? protože když nebudeš vědět kdo jsem, ani já nebudu vědět kdo jsi.
Už ani psát se mi nelíbí, nechci znát sama sebe, nenávidím sebe ...
Sbohem Verunka Tečka Beruška
mám jen jediné přání v životě, aby se měl každý rád a já abych nemusela milovat.