Ahoj Tome,
mohu-li tě takto ještě oslovit.
Mám pocit, že jsem ti ublížila, myslím, že jsem udělala chybu, ale co naplat co se stalo, stalo se. Ano vím proč jsem to udělala a strašně ráda bych to neudělala, jenže mám šílený pocit, že se na mě zlobíš, nebo něco takovího, napsala jsem škaredí věci, ale kdybys měl brát každičkí mí slovo vážně (stejně si už noc nepamatuješ, co!) skončila bych na měsíci. Já pořád píšu co chci já, ale ty se k tomu vyjadřuješ pasivně, stojíš, a já jedu. No nic blbí přirovnání, neber si to tak jak to píšu, je to blbost. Přišla jsem na to, že tě chci znát jako kamaráda, jestli mě, ovšem budeš ještě ty chtít znát, vím že jsem blbá a za všechno si vždycky můžem sami, jenže já už to nevydržím, Co? ani sama nevím, asi to že lepčí je mít kamárády než něco víc a tak asi už budu věčně žít, Tak adios buenos. Jen mi prosím odpusť, co moh udělat za tak ošklivé, škaredé mé chování , jak mohu odčinit svůj zločin, promluv duše spásná , jen ty spasit mne dovedeš, odpusť mi a všem bude odpuštěno (i tobě) - to zní trochu moc z vyšších sfér křesťanských. Ale opravdu nevím, jak omluvit mám se ti za svou chvilkovou duševní nepřítomnost a co z ní vzniklo, horory mohu začít psáti, neb kdo by je čet snad jenom ty. Každý jsme jiní a jiní jsou všichni, tak tedy jací doopravdy jsme? Nemyslíš, že jsem egoistická mrcha! já si to myslím a vadí mi to, neboť taková doopravdy jsem, ale svým způsobem nejsem. Proč zti zase píšu? protože jsi jediný kdo mi odepíše? ne protože ty mi rozumíš ( v něčem - a to se mi líbí- že aspoň někdo) . Svět je krutý, život je krutý a my v něm musíme žít, ale proč zrovna my, složitá otázka, co? znáš odpovvvvvvěď? ne? ale na něco určitě přijdeš , seš chytrej! ale jinak si myslím, kdo jinéj by měl snášet útrapy našeho života lépe než my sami? asi nikdo jiný než my, my přece pro to rostli, vyvíjeli se, abychom dospěli k problémům tak krutým jako je dnes zažíváme, zdají se nám kruté? jenže zdaleka né tak jako jiných, ale v hloubce jsou problémy úplně stejné, bez rozdílů, jenom lidé jsou zcela rozdílní, jako dvě slzy, obě jsou krásné, čiré a přeci jedna druhé podobat se nebude, čím to že lidé jsou jako slzy, jež doplují svou pouť samotou a umřou v moři slz, jak dlouho hledali a našly jenomže pozdě již, cesta jejich dokonána a slza slzu stíhá, kampak bychom došli s tímto plaváčkem na druhý břeh? Né, né, my žít budem dál a občas jedna slza druhou mine, vniknou a proplují svým tělem, obě jsou jedna a jedna ksou dvě, kdo ví kdy opustí tu ta či ta tu, jsme pobláznění z štěstí jedné a co my ? budem dlouho na tom světě brouzdat zaslzenými ulicemi než najdem svou pravou slzu, ale každá slza dřív nebo později vyschne a náše plna bude, co pak? trápit se pro naši dokonalou krásnou slzu jež uschla v naši náruči? nebo najít jinou plnou pro nás ? těžké je ptát se a ještě těžší spekulovat, tak proč se pořád ptám.
Tečka
ps: prosím odpusť mi, neber to jako doprošováni o tvou přízeň, ale já se bojím, že bych ti ublížila, Nebo sobě, a teď už ani nevím co je pro mě lepší, proč už ani tohle nevím, jsem pěkně popletená, proto mi říkaj popleta, snad je lehké psát, ale co jiného mohu dělat já? sedět a užírat se jestli ti to neublížilo? i když někdo řekne že mu nic nevadí, vždycky něco vadí, proč to neříct? pravda bolí, ale kdybychom si pořád jenom něco namlouvali, kam bychom došli na tom světě? nikam, neboť tady si nemůžou lidé nalhávat, v realitě ne, i kdyby mě by se takhle žilo pěkně, a proč to nezkusit(lidi v cvokhouseu si žijí skvěle, mají svůj krásný svět a nikdo je neruší). trapná realita ...